#camper-van — Public Fediverse posts

An den letzten zwei Wochenenden bin ich mit dem Camper unterwegs gewesen und habe mich dabei von Apple Maps navigieren lassen. Dabei ist es mehrfach vorgekommen, dass die Ausgabesprache zwischen englisch und deutsch gewechselt hat - mitten im Satz. "On the next turnaround fahren sie bitte weiter geradeaus". Ist das ein bekanntes Phänomen, oder habe ich da einen Riss in der Matrix? 🙂 #campervan #navigation #maps #applemaps

An den letzten zwei Wochenenden bin ich mit dem Camper unterwegs gewesen und habe mich dabei von Apple Maps navigieren lassen. Dabei ist es mehrfach vorgekommen, dass die Ausgabesprache zwischen englisch und deutsch gewechselt hat - mitten im Satz. "On the next turnaround fahren sie bitte weiter geradeaus". Ist das ein bekanntes Phänomen, oder habe ich da einen Riss in der Matrix? 🙂 #campervan #navigation #maps #applemaps

An den letzten zwei Wochenenden bin ich mit dem Camper unterwegs gewesen und habe mich dabei von Apple Maps navigieren lassen. Dabei ist es mehrfach vorgekommen, dass die Ausgabesprache zwischen englisch und deutsch gewechselt hat - mitten im Satz. "On the next turnaround fahren sie bitte weiter geradeaus". Ist das ein bekanntes Phänomen, oder habe ich da einen Riss in der Matrix? 🙂 #campervan #navigation #maps #applemaps

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Další zastávkou cestou na nejsevernější sever bylo město Trondheim. To město má spoustu krásných míst, s některými vás seznámím a ano, chtěl bych v něm žít. Trondheim leží u 130 km hlubokého fjordu Trondheimsfjorden a je nesmírně malebný a zelený. Když jsem se zeptal AI, co je na něm nejzajímavějšího, dostal jsem odpověď, že nejzajímavější je Staroměstský most Gamle Bybro s ikonickou červenou dřevěnou branou. Ale prd, to vůbec nestojí za zmínku.

Podle mě nejkrásnější je čtvrť Bakklandet s barevnými dřevěnými domy. Domy stojí na kůlech ukotvených v moři a jsou plné kaváren a vináren a obchůdků a vy víte, že je to kvůli turistům, ale atmosféra toho místa je tak pěkná, že vám to nevadí. Mimochodem, vybral jsem nám tam dům, ale Petra nechce bydlet ve městě. Ani takovém, jako je Trondheim.

Katedrála Nidarosdomen je největší katedrálou ve Skandinávii, tedy tou středověkou. Stavět ji začali už v roce 1070, chápete? To u nás ještě vládla knížata z Vyšehradu. V roce 1708 katedrála vyhořela (poněkolikáté) tak mocně, že zůstaly jen obvodové zdi. A začala rekonstrukce a poslední kámen byl usazen roku 2001.

Pevnost Kristiansten Festning je taková bílá krabice nad městem a myslím si, že ti chudáci, co zevnitř obsluhovali děla, museli být všichni hluší jako polena. Byla postavena na konci 17. století a během okupace Norska nacisty byla pevnost využívána jako popraviště. A dneska tam Češi lezou po dělech a fotí si selfíčka na Instáč. Raději jsme během prohlídky nemluvili, abychom neprozradili naši národnost.

Jo, a málem bych zapomněl na krásnou VW T2, zelenou s odklápěcí střechou, ale to jen tak na okraj. Oni totiž Skandinávci milují veterány a každý druhý je tam má. A jezdí s nimi. A tahá přívěsy a vůbec, chci se stát Skandinávcem!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Další zastávkou cestou na nejsevernější sever bylo město Trondheim. To město má spoustu krásných míst, s některými vás seznámím a ano, chtěl bych v něm žít. Trondheim leží u 130 km hlubokého fjordu Trondheimsfjorden a je nesmírně malebný a zelený. Když jsem se zeptal AI, co je na něm nejzajímavějšího, dostal jsem odpověď, že nejzajímavější je Staroměstský most Gamle Bybro s ikonickou červenou dřevěnou branou. Ale prd, to vůbec nestojí za zmínku.

Podle mě nejkrásnější je čtvrť Bakklandet s barevnými dřevěnými domy. Domy stojí na kůlech ukotvených v moři a jsou plné kaváren a vináren a obchůdků a vy víte, že je to kvůli turistům, ale atmosféra toho místa je tak pěkná, že vám to nevadí. Mimochodem, vybral jsem nám tam dům, ale Petra nechce bydlet ve městě. Ani takovém, jako je Trondheim.

Katedrála Nidarosdomen je největší katedrálou ve Skandinávii, tedy tou středověkou. Stavět ji začali už v roce 1070, chápete? To u nás ještě vládla knížata z Vyšehradu. V roce 1708 katedrála vyhořela (poněkolikáté) tak mocně, že zůstaly jen obvodové zdi. A začala rekonstrukce a poslední kámen byl usazen roku 2001.

Pevnost Kristiansten Festning je taková bílá krabice nad městem a myslím si, že ti chudáci, co zevnitř obsluhovali děla, museli být všichni hluší jako polena. Byla postavena na konci 17. století a během okupace Norska nacisty byla pevnost využívána jako popraviště. A dneska tam Češi lezou po dělech a fotí si selfíčka na Instáč. Raději jsme během prohlídky nemluvili, abychom neprozradili naši národnost.

Jo, a málem bych zapomněl na krásnou VW T2, zelenou s odklápěcí střechou, ale to jen tak na okraj. Oni totiž Skandinávci milují veterány a každý druhý je tam má. A jezdí s nimi. A tahá přívěsy a vůbec, chci se stát Skandinávcem!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Další zastávkou cestou na nejsevernější sever bylo město Trondheim. To město má spoustu krásných míst, s některými vás seznámím a ano, chtěl bych v něm žít. Trondheim leží u 130 km hlubokého fjordu Trondheimsfjorden a je nesmírně malebný a zelený. Když jsem se zeptal AI, co je na něm nejzajímavějšího, dostal jsem odpověď, že nejzajímavější je Staroměstský most Gamle Bybro s ikonickou červenou dřevěnou branou. Ale prd, to vůbec nestojí za zmínku.

Podle mě nejkrásnější je čtvrť Bakklandet s barevnými dřevěnými domy. Domy stojí na kůlech ukotvených v moři a jsou plné kaváren a vináren a obchůdků a vy víte, že je to kvůli turistům, ale atmosféra toho místa je tak pěkná, že vám to nevadí. Mimochodem, vybral jsem nám tam dům, ale Petra nechce bydlet ve městě. Ani takovém, jako je Trondheim.

Katedrála Nidarosdomen je největší katedrálou ve Skandinávii, tedy tou středověkou. Stavět ji začali už v roce 1070, chápete? To u nás ještě vládla knížata z Vyšehradu. V roce 1708 katedrála vyhořela (poněkolikáté) tak mocně, že zůstaly jen obvodové zdi. A začala rekonstrukce a poslední kámen byl usazen roku 2001.

Pevnost Kristiansten Festning je taková bílá krabice nad městem a myslím si, že ti chudáci, co zevnitř obsluhovali děla, museli být všichni hluší jako polena. Byla postavena na konci 17. století a během okupace Norska nacisty byla pevnost využívána jako popraviště. A dneska tam Češi lezou po dělech a fotí si selfíčka na Instáč. Raději jsme během prohlídky nemluvili, abychom neprozradili naši národnost.

Jo, a málem bych zapomněl na krásnou VW T2, zelenou s odklápěcí střechou, ale to jen tak na okraj. Oni totiž Skandinávci milují veterány a každý druhý je tam má. A jezdí s nimi. A tahá přívěsy a vůbec, chci se stát Skandinávcem!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Další zastávkou cestou na nejsevernější sever bylo město Trondheim. To město má spoustu krásných míst, s některými vás seznámím a ano, chtěl bych v něm žít. Trondheim leží u 130 km hlubokého fjordu Trondheimsfjorden a je nesmírně malebný a zelený. Když jsem se zeptal AI, co je na něm nejzajímavějšího, dostal jsem odpověď, že nejzajímavější je Staroměstský most Gamle Bybro s ikonickou červenou dřevěnou branou. Ale prd, to vůbec nestojí za zmínku.

Podle mě nejkrásnější je čtvrť Bakklandet s barevnými dřevěnými domy. Domy stojí na kůlech ukotvených v moři a jsou plné kaváren a vináren a obchůdků a vy víte, že je to kvůli turistům, ale atmosféra toho místa je tak pěkná, že vám to nevadí. Mimochodem, vybral jsem nám tam dům, ale Petra nechce bydlet ve městě. Ani takovém, jako je Trondheim.

Katedrála Nidarosdomen je největší katedrálou ve Skandinávii, tedy tou středověkou. Stavět ji začali už v roce 1070, chápete? To u nás ještě vládla knížata z Vyšehradu. V roce 1708 katedrála vyhořela (poněkolikáté) tak mocně, že zůstaly jen obvodové zdi. A začala rekonstrukce a poslední kámen byl usazen roku 2001.

Pevnost Kristiansten Festning je taková bílá krabice nad městem a myslím si, že ti chudáci, co zevnitř obsluhovali děla, museli být všichni hluší jako polena. Byla postavena na konci 17. století a během okupace Norska nacisty byla pevnost využívána jako popraviště. A dneska tam Češi lezou po dělech a fotí si selfíčka na Instáč. Raději jsme během prohlídky nemluvili, abychom neprozradili naši národnost.

Jo, a málem bych zapomněl na krásnou VW T2, zelenou s odklápěcí střechou, ale to jen tak na okraj. Oni totiž Skandinávci milují veterány a každý druhý je tam má. A jezdí s nimi. A tahá přívěsy a vůbec, chci se stát Skandinávcem!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Další zastávkou cestou na nejsevernější sever bylo město Trondheim. To město má spoustu krásných míst, s některými vás seznámím a ano, chtěl bych v něm žít. Trondheim leží u 130 km hlubokého fjordu Trondheimsfjorden a je nesmírně malebný a zelený. Když jsem se zeptal AI, co je na něm nejzajímavějšího, dostal jsem odpověď, že nejzajímavější je Staroměstský most Gamle Bybro s ikonickou červenou dřevěnou branou. Ale prd, to vůbec nestojí za zmínku.

Podle mě nejkrásnější je čtvrť Bakklandet s barevnými dřevěnými domy. Domy stojí na kůlech ukotvených v moři a jsou plné kaváren a vináren a obchůdků a vy víte, že je to kvůli turistům, ale atmosféra toho místa je tak pěkná, že vám to nevadí. Mimochodem, vybral jsem nám tam dům, ale Petra nechce bydlet ve městě. Ani takovém, jako je Trondheim.

Katedrála Nidarosdomen je největší katedrálou ve Skandinávii, tedy tou středověkou. Stavět ji začali už v roce 1070, chápete? To u nás ještě vládla knížata z Vyšehradu. V roce 1708 katedrála vyhořela (poněkolikáté) tak mocně, že zůstaly jen obvodové zdi. A začala rekonstrukce a poslední kámen byl usazen roku 2001.

Pevnost Kristiansten Festning je taková bílá krabice nad městem a myslím si, že ti chudáci, co zevnitř obsluhovali děla, museli být všichni hluší jako polena. Byla postavena na konci 17. století a během okupace Norska nacisty byla pevnost využívána jako popraviště. A dneska tam Češi lezou po dělech a fotí si selfíčka na Instáč. Raději jsme během prohlídky nemluvili, abychom neprozradili naši národnost.

Jo, a málem bych zapomněl na krásnou VW T2, zelenou s odklápěcí střechou, ale to jen tak na okraj. Oni totiž Skandinávci milují veterány a každý druhý je tam má. A jezdí s nimi. A tahá přívěsy a vůbec, chci se stát Skandinávcem!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Chronicles of a (very) slow trip 

What travelling in a 1978 camper van taught me

Articolo in italiano QUI

I was born into a family of outdoors lovers and spent my childhood vacations among caravans, campers, and various campsites, and this inclination for the outdoors remained firmly with me into adulthood. With my life partner, I’ve spent the summers of recent years wandering as much as possible (as far as our adult jobs allow) throughout Europe, from Corsica and Sardinia to the remote Orkney Islands or the Lofoten archipelago, along with our faithful Fiat Doblò converted to a micro-van. 

Last year, thanks to our love of quite cold and windy places that are rather unsuitable to staying out of the car for long, and the latter being particularly small, we decided to take the plunge and try to buy a camper. As much as we would have gladly oriented ourselves towards a van camper, unfortunately spending half the value of our house on a camper was not within our budget and so we decided to orient ourselves towards something with a decidedly more vintage taste, absolutely convinced that everything would go smoothly (spoiler no!).  

The preparation: how to face 5000 km 

Since neither of us knows the half-measures, as soon as we got our hands on our 1978 Westfalia Sven Heidin, we decided to take it to the Shetland Islands, probably trusting in the protection of the famous explorer to whom our new vehicle owed its name. Time to prepare: 4 months.   

In these 4 months we ended being mechanics, upholsterers, solar panel and battery experts, carpenters and expert roof window changers, as well as tireless carpet cleaners (who probably hadn’t seen a clean since ‘78). We fixed gas cylinder fuel system failures, prevented a wasp invasion in the back, and changed all the lights, making the interior significantly more comfortable while retaining the iconic ‘70s look. 

After completing all the tasks that came to mind and loading Sven with supplies, it was finally time to leave; the road was practically the same as the one we had taken the previous year to get to the Orkney Islands with our Fiat Doblò, even if we hadn’t really considered a small detail, namely that the Sven Heidin is a 4-gear vehicle with an estimated top speed of 90 km/h (which will actually prove to be a very optimistic estimate). 

A very slow journey 

From the first few kilometres one thing is definitely clear to us: Sven is the slowest vehicle we have ever set foot on. Which can be a wonderful perk for those who decide to take a relaxing holiday in the Tuscan hills but is perhaps not strictly ideal for those with exactly 26 days to travel 5,000 kilometres! 

But we won’t get discouraged and face the almost daily 8 hours of driving with a few minor accidents along the way, like both batteries dead, until we reach the UK. After leaving the endless motorways of France behind we finally get to enjoy the English landscape and on the second day we arrive at one of my all-time favourite places: the Northumberland coast. 

Here we spend one of the days I loved most about this trip. I have always had a particular attraction for this area and in particular for Bamburgh Castle, a place that besides having a remarkable scenic interest (and in fact every time I go there, I take several analogue photos) is also incredibly interesting from a historical point of view. Overlooking the sea and a very long sandy beach, Bamburgh Castle is an ancient, thousand-year-old fortress and the cradle of the kings of Northumbria. It combines centuries of history with breathtaking views, confirming itself as one of England’s most iconic and spectacular monuments, but is also definitely worth a visit inside. 

After a spectacular awakening in front of the castle, we are ready to enter Scotland, the first part of our journey is almost over and in another couple of days we arrive in Aberdeen from where we take the night ferry to the Shetland Islands, after 8 days of travel. 

Arrival in Lerwick 

We disembark in Lerwick, the capital of the archipelago, greeted by an unusual sun and after a short tour of the town and a mandatory breakfast stop, we begin to think about where to go. Obviously as photographers one of our main goals is to take pictures, but we still didn’t know that the weather would row against us literally every single day. Either the sky is completely clear without even a cloud, or everything is covered without the slightest light, so much so that I took just a few photos that I consider far from beautiful, and the rest with analogue cameras, but on the other hand it can’t always go well, right? 

For the next 10 days, we chased absolutely incredible views, lighthouses overlooking the sea, nature reserves rich in local flora and fauna, windswept cliffs, and beautiful beaches, pretty much always with reasonably horrible weather! 

We also had the opportunity to explore the cultural part of the islands, and I would like to dwell on this a little more because many times I have heard people ask me, “but why are you going there, it is such a cold and desolate place, there is nothing”, which is the furthest thing from reality. 

Probably one of the best days I’ve spent in Shetland was the one where I visited the Mousa Broch; A broch is an ancient circular dry-stone tower built in Scotland during the Iron Age (between the 4th century BC and the 2nd century AD). These unique structures are found mainly in northern Scotland, in Orkney, Shetland and the Hebrides, and were used both as fortified houses for local chiefs and as symbols of power and defence. The Mousa Broch is the most famous, tallest and best preserved in the world. Located on the uninhabited island of Mousa in the Shetland Islands of Scotland, this Iron Age tower is the only one to retain its original height, about 13 metres, and its internal stone staircase. It appears twice in the Norse sagas; one story tells of a runaway couple who took refuge here after being shipwrecked on their way to Iceland in 900 AD, while another tells that the broch was “an inconvenient place to reach” during an attack. It is located on the island of Mousa, which is privately owned and managed as a nature reserve, and can be reached in about 15 minutes by ferry. Being a nature reserve, it is rich in local fauna, such as the colony of over 6,000 pairs of petrel storms, seabirds found especially in this archipelago. 

After visiting this beautiful island and the broch, returning to the mainland by ferry we also saw some fin whales, which made the day even more magical. 

An even longer return 

While the days in Shetland didn’t go as we’d hoped from a photographic perspective, I can’t say they were bad, but sadly, it was time to tackle the eight-day return journey; we didn’t know it yet, but it would become many more. 

As soon as we disembark in Aberdeen, the camper starts acting strangely, until it almost stops accelerating altogether and we find ourselves going at 10 kilometres per hour. Despite it being 4pm on Friday afternoon, and the day before the start of a bank holiday that would last until Monday evening, the proverbial kindness of the Scots comes to our rescue and we manage to find a garage willing to check it out. There seems to be some problem with the throttle cable, but they manage, despite the vehicle being very old and not understanding how it works, to fix it and so we leave again. 

The next day, everything seems fine until, alarmed by a new noise, we stop at a lay-by; once we stop (fortunately), we realize what the problem is: the throttle cable has broken. 

Obviously, we are unable to continue and obviously, as mentioned before, we are in the middle of a national holiday! After about eight hours on the phone with our insurance company, we finally manage to get picked up by a tow truck which, again thanks to the proverbial kindness of the people of the United Kingdom, even gives us a lift to the nearest hotel. 

In this hotel in the middle of nowhere, in a charming small town called Pity Me, and yes, here we really thought the universe was vaguely mocking us, we spent a whopping 6 days. After countless rounds of calls and days filled with boredom and desperation we managed to get going again but from here on for the next 4 days, Sven had one breakdown after another, including the dead battery at passport control when boarding the ferry to France, he was probably fed up with all those miles! 

The last few days have been a nice delirium of constant rain, breakdowns, fear of having to stop again and general tiredness but in the end, we managed to return safe and sound.

What I learned from this adventure 

Carrying a spare throttle cable with me when I travel! Jokes aside, the trip was absolutely epic a year later and with a clear mind, but we probably wouldn’t do it again! Our Sven is an extraordinary vehicle, arriving here intact after 50 years of road history, but it certainly lends itself more to slow, close-to-home journeys, certainly not to traveling 600 kilometres a day to reach Europe’s most remote islands. It was our first real camper, and we loved our semi-disastrous adventure but it’s probably not the right vehicle for us, or maybe it would be if we could invest a fair amount in improving its mechanics, but at the moment it isn’t. That’s why we decided to put it up for sale, including all the stickers and flags he earned from this trip!  

Chronicles of a (very) slow trip 

What travelling in a 1978 camper van taught me

Articolo in italiano QUI

I was born into a family of outdoors lovers and spent my childhood vacations among caravans, campers, and various campsites, and this inclination for the outdoors remained firmly with me into adulthood. With my life partner, I’ve spent the summers of recent years wandering as much as possible (as far as our adult jobs allow) throughout Europe, from Corsica and Sardinia to the remote Orkney Islands or the Lofoten archipelago, along with our faithful Fiat Doblò converted to a micro-van. 

Last year, thanks to our love of quite cold and windy places that are rather unsuitable to staying out of the car for long, and the latter being particularly small, we decided to take the plunge and try to buy a camper. As much as we would have gladly oriented ourselves towards a van camper, unfortunately spending half the value of our house on a camper was not within our budget and so we decided to orient ourselves towards something with a decidedly more vintage taste, absolutely convinced that everything would go smoothly (spoiler no!).  

The preparation: how to face 5000 km 

Since neither of us knows the half-measures, as soon as we got our hands on our 1978 Westfalia Sven Heidin, we decided to take it to the Shetland Islands, probably trusting in the protection of the famous explorer to whom our new vehicle owed its name. Time to prepare: 4 months.   

In these 4 months we ended being mechanics, upholsterers, solar panel and battery experts, carpenters and expert roof window changers, as well as tireless carpet cleaners (who probably hadn’t seen a clean since ‘78). We fixed gas cylinder fuel system failures, prevented a wasp invasion in the back, and changed all the lights, making the interior significantly more comfortable while retaining the iconic ‘70s look. 

After completing all the tasks that came to mind and loading Sven with supplies, it was finally time to leave; the road was practically the same as the one we had taken the previous year to get to the Orkney Islands with our Fiat Doblò, even if we hadn’t really considered a small detail, namely that the Sven Heidin is a 4-gear vehicle with an estimated top speed of 90 km/h (which will actually prove to be a very optimistic estimate). 

A very slow journey 

From the first few kilometres one thing is definitely clear to us: Sven is the slowest vehicle we have ever set foot on. Which can be a wonderful perk for those who decide to take a relaxing holiday in the Tuscan hills but is perhaps not strictly ideal for those with exactly 26 days to travel 5,000 kilometres! 

But we won’t get discouraged and face the almost daily 8 hours of driving with a few minor accidents along the way, like both batteries dead, until we reach the UK. After leaving the endless motorways of France behind we finally get to enjoy the English landscape and on the second day we arrive at one of my all-time favourite places: the Northumberland coast. 

Here we spend one of the days I loved most about this trip. I have always had a particular attraction for this area and in particular for Bamburgh Castle, a place that besides having a remarkable scenic interest (and in fact every time I go there, I take several analogue photos) is also incredibly interesting from a historical point of view. Overlooking the sea and a very long sandy beach, Bamburgh Castle is an ancient, thousand-year-old fortress and the cradle of the kings of Northumbria. It combines centuries of history with breathtaking views, confirming itself as one of England’s most iconic and spectacular monuments, but is also definitely worth a visit inside. 

After a spectacular awakening in front of the castle, we are ready to enter Scotland, the first part of our journey is almost over and in another couple of days we arrive in Aberdeen from where we take the night ferry to the Shetland Islands, after 8 days of travel. 

Arrival in Lerwick 

We disembark in Lerwick, the capital of the archipelago, greeted by an unusual sun and after a short tour of the town and a mandatory breakfast stop, we begin to think about where to go. Obviously as photographers one of our main goals is to take pictures, but we still didn’t know that the weather would row against us literally every single day. Either the sky is completely clear without even a cloud, or everything is covered without the slightest light, so much so that I took just a few photos that I consider far from beautiful, and the rest with analogue cameras, but on the other hand it can’t always go well, right? 

For the next 10 days, we chased absolutely incredible views, lighthouses overlooking the sea, nature reserves rich in local flora and fauna, windswept cliffs, and beautiful beaches, pretty much always with reasonably horrible weather! 

We also had the opportunity to explore the cultural part of the islands, and I would like to dwell on this a little more because many times I have heard people ask me, “but why are you going there, it is such a cold and desolate place, there is nothing”, which is the furthest thing from reality. 

Probably one of the best days I’ve spent in Shetland was the one where I visited the Mousa Broch; A broch is an ancient circular dry-stone tower built in Scotland during the Iron Age (between the 4th century BC and the 2nd century AD). These unique structures are found mainly in northern Scotland, in Orkney, Shetland and the Hebrides, and were used both as fortified houses for local chiefs and as symbols of power and defence. The Mousa Broch is the most famous, tallest and best preserved in the world. Located on the uninhabited island of Mousa in the Shetland Islands of Scotland, this Iron Age tower is the only one to retain its original height, about 13 metres, and its internal stone staircase. It appears twice in the Norse sagas; one story tells of a runaway couple who took refuge here after being shipwrecked on their way to Iceland in 900 AD, while another tells that the broch was “an inconvenient place to reach” during an attack. It is located on the island of Mousa, which is privately owned and managed as a nature reserve, and can be reached in about 15 minutes by ferry. Being a nature reserve, it is rich in local fauna, such as the colony of over 6,000 pairs of petrel storms, seabirds found especially in this archipelago. 

After visiting this beautiful island and the broch, returning to the mainland by ferry we also saw some fin whales, which made the day even more magical. 

An even longer return 

While the days in Shetland didn’t go as we’d hoped from a photographic perspective, I can’t say they were bad, but sadly, it was time to tackle the eight-day return journey; we didn’t know it yet, but it would become many more. 

As soon as we disembark in Aberdeen, the camper starts acting strangely, until it almost stops accelerating altogether and we find ourselves going at 10 kilometres per hour. Despite it being 4pm on Friday afternoon, and the day before the start of a bank holiday that would last until Monday evening, the proverbial kindness of the Scots comes to our rescue and we manage to find a garage willing to check it out. There seems to be some problem with the throttle cable, but they manage, despite the vehicle being very old and not understanding how it works, to fix it and so we leave again. 

The next day, everything seems fine until, alarmed by a new noise, we stop at a lay-by; once we stop (fortunately), we realize what the problem is: the throttle cable has broken. 

Obviously, we are unable to continue and obviously, as mentioned before, we are in the middle of a national holiday! After about eight hours on the phone with our insurance company, we finally manage to get picked up by a tow truck which, again thanks to the proverbial kindness of the people of the United Kingdom, even gives us a lift to the nearest hotel. 

In this hotel in the middle of nowhere, in a charming small town called Pity Me, and yes, here we really thought the universe was vaguely mocking us, we spent a whopping 6 days. After countless rounds of calls and days filled with boredom and desperation we managed to get going again but from here on for the next 4 days, Sven had one breakdown after another, including the dead battery at passport control when boarding the ferry to France, he was probably fed up with all those miles! 

The last few days have been a nice delirium of constant rain, breakdowns, fear of having to stop again and general tiredness but in the end, we managed to return safe and sound.

What I learned from this adventure 

Carrying a spare throttle cable with me when I travel! Jokes aside, the trip was absolutely epic a year later and with a clear mind, but we probably wouldn’t do it again! Our Sven is an extraordinary vehicle, arriving here intact after 50 years of road history, but it certainly lends itself more to slow, close-to-home journeys, certainly not to traveling 600 kilometres a day to reach Europe’s most remote islands. It was our first real camper, and we loved our semi-disastrous adventure but it’s probably not the right vehicle for us, or maybe it would be if we could invest a fair amount in improving its mechanics, but at the moment it isn’t. That’s why we decided to put it up for sale, including all the stickers and flags he earned from this trip!  

Chronicles of a (very) slow trip 

What travelling in a 1978 camper van taught me

Articolo in italiano QUI

I was born into a family of outdoors lovers and spent my childhood vacations among caravans, campers, and various campsites, and this inclination for the outdoors remained firmly with me into adulthood. With my life partner, I’ve spent the summers of recent years wandering as much as possible (as far as our adult jobs allow) throughout Europe, from Corsica and Sardinia to the remote Orkney Islands or the Lofoten archipelago, along with our faithful Fiat Doblò converted to a micro-van. 

Last year, thanks to our love of quite cold and windy places that are rather unsuitable to staying out of the car for long, and the latter being particularly small, we decided to take the plunge and try to buy a camper. As much as we would have gladly oriented ourselves towards a van camper, unfortunately spending half the value of our house on a camper was not within our budget and so we decided to orient ourselves towards something with a decidedly more vintage taste, absolutely convinced that everything would go smoothly (spoiler no!).  

The preparation: how to face 5000 km 

Since neither of us knows the half-measures, as soon as we got our hands on our 1978 Westfalia Sven Heidin, we decided to take it to the Shetland Islands, probably trusting in the protection of the famous explorer to whom our new vehicle owed its name. Time to prepare: 4 months.   

In these 4 months we ended being mechanics, upholsterers, solar panel and battery experts, carpenters and expert roof window changers, as well as tireless carpet cleaners (who probably hadn’t seen a clean since ‘78). We fixed gas cylinder fuel system failures, prevented a wasp invasion in the back, and changed all the lights, making the interior significantly more comfortable while retaining the iconic ‘70s look. 

After completing all the tasks that came to mind and loading Sven with supplies, it was finally time to leave; the road was practically the same as the one we had taken the previous year to get to the Orkney Islands with our Fiat Doblò, even if we hadn’t really considered a small detail, namely that the Sven Heidin is a 4-gear vehicle with an estimated top speed of 90 km/h (which will actually prove to be a very optimistic estimate). 

A very slow journey 

From the first few kilometres one thing is definitely clear to us: Sven is the slowest vehicle we have ever set foot on. Which can be a wonderful perk for those who decide to take a relaxing holiday in the Tuscan hills but is perhaps not strictly ideal for those with exactly 26 days to travel 5,000 kilometres! 

But we won’t get discouraged and face the almost daily 8 hours of driving with a few minor accidents along the way, like both batteries dead, until we reach the UK. After leaving the endless motorways of France behind we finally get to enjoy the English landscape and on the second day we arrive at one of my all-time favourite places: the Northumberland coast. 

Here we spend one of the days I loved most about this trip. I have always had a particular attraction for this area and in particular for Bamburgh Castle, a place that besides having a remarkable scenic interest (and in fact every time I go there, I take several analogue photos) is also incredibly interesting from a historical point of view. Overlooking the sea and a very long sandy beach, Bamburgh Castle is an ancient, thousand-year-old fortress and the cradle of the kings of Northumbria. It combines centuries of history with breathtaking views, confirming itself as one of England’s most iconic and spectacular monuments, but is also definitely worth a visit inside. 

After a spectacular awakening in front of the castle, we are ready to enter Scotland, the first part of our journey is almost over and in another couple of days we arrive in Aberdeen from where we take the night ferry to the Shetland Islands, after 8 days of travel. 

Arrival in Lerwick 

We disembark in Lerwick, the capital of the archipelago, greeted by an unusual sun and after a short tour of the town and a mandatory breakfast stop, we begin to think about where to go. Obviously as photographers one of our main goals is to take pictures, but we still didn’t know that the weather would row against us literally every single day. Either the sky is completely clear without even a cloud, or everything is covered without the slightest light, so much so that I took just a few photos that I consider far from beautiful, and the rest with analogue cameras, but on the other hand it can’t always go well, right? 

For the next 10 days, we chased absolutely incredible views, lighthouses overlooking the sea, nature reserves rich in local flora and fauna, windswept cliffs, and beautiful beaches, pretty much always with reasonably horrible weather! 

We also had the opportunity to explore the cultural part of the islands, and I would like to dwell on this a little more because many times I have heard people ask me, “but why are you going there, it is such a cold and desolate place, there is nothing”, which is the furthest thing from reality. 

Probably one of the best days I’ve spent in Shetland was the one where I visited the Mousa Broch; A broch is an ancient circular dry-stone tower built in Scotland during the Iron Age (between the 4th century BC and the 2nd century AD). These unique structures are found mainly in northern Scotland, in Orkney, Shetland and the Hebrides, and were used both as fortified houses for local chiefs and as symbols of power and defence. The Mousa Broch is the most famous, tallest and best preserved in the world. Located on the uninhabited island of Mousa in the Shetland Islands of Scotland, this Iron Age tower is the only one to retain its original height, about 13 metres, and its internal stone staircase. It appears twice in the Norse sagas; one story tells of a runaway couple who took refuge here after being shipwrecked on their way to Iceland in 900 AD, while another tells that the broch was “an inconvenient place to reach” during an attack. It is located on the island of Mousa, which is privately owned and managed as a nature reserve, and can be reached in about 15 minutes by ferry. Being a nature reserve, it is rich in local fauna, such as the colony of over 6,000 pairs of petrel storms, seabirds found especially in this archipelago. 

After visiting this beautiful island and the broch, returning to the mainland by ferry we also saw some fin whales, which made the day even more magical. 

An even longer return 

While the days in Shetland didn’t go as we’d hoped from a photographic perspective, I can’t say they were bad, but sadly, it was time to tackle the eight-day return journey; we didn’t know it yet, but it would become many more. 

As soon as we disembark in Aberdeen, the camper starts acting strangely, until it almost stops accelerating altogether and we find ourselves going at 10 kilometres per hour. Despite it being 4pm on Friday afternoon, and the day before the start of a bank holiday that would last until Monday evening, the proverbial kindness of the Scots comes to our rescue and we manage to find a garage willing to check it out. There seems to be some problem with the throttle cable, but they manage, despite the vehicle being very old and not understanding how it works, to fix it and so we leave again. 

The next day, everything seems fine until, alarmed by a new noise, we stop at a lay-by; once we stop (fortunately), we realize what the problem is: the throttle cable has broken. 

Obviously, we are unable to continue and obviously, as mentioned before, we are in the middle of a national holiday! After about eight hours on the phone with our insurance company, we finally manage to get picked up by a tow truck which, again thanks to the proverbial kindness of the people of the United Kingdom, even gives us a lift to the nearest hotel. 

In this hotel in the middle of nowhere, in a charming small town called Pity Me, and yes, here we really thought the universe was vaguely mocking us, we spent a whopping 6 days. After countless rounds of calls and days filled with boredom and desperation we managed to get going again but from here on for the next 4 days, Sven had one breakdown after another, including the dead battery at passport control when boarding the ferry to France, he was probably fed up with all those miles! 

The last few days have been a nice delirium of constant rain, breakdowns, fear of having to stop again and general tiredness but in the end, we managed to return safe and sound.

What I learned from this adventure 

Carrying a spare throttle cable with me when I travel! Jokes aside, the trip was absolutely epic a year later and with a clear mind, but we probably wouldn’t do it again! Our Sven is an extraordinary vehicle, arriving here intact after 50 years of road history, but it certainly lends itself more to slow, close-to-home journeys, certainly not to traveling 600 kilometres a day to reach Europe’s most remote islands. It was our first real camper, and we loved our semi-disastrous adventure but it’s probably not the right vehicle for us, or maybe it would be if we could invest a fair amount in improving its mechanics, but at the moment it isn’t. That’s why we decided to put it up for sale, including all the stickers and flags he earned from this trip!  

Chronicles of a (very) slow trip 

What travelling in a 1978 camper van taught me

Articolo in italiano QUI

I was born into a family of outdoors lovers and spent my childhood vacations among caravans, campers, and various campsites, and this inclination for the outdoors remained firmly with me into adulthood. With my life partner, I’ve spent the summers of recent years wandering as much as possible (as far as our adult jobs allow) throughout Europe, from Corsica and Sardinia to the remote Orkney Islands or the Lofoten archipelago, along with our faithful Fiat Doblò converted to a micro-van. 

Last year, thanks to our love of quite cold and windy places that are rather unsuitable to staying out of the car for long, and the latter being particularly small, we decided to take the plunge and try to buy a camper. As much as we would have gladly oriented ourselves towards a van camper, unfortunately spending half the value of our house on a camper was not within our budget and so we decided to orient ourselves towards something with a decidedly more vintage taste, absolutely convinced that everything would go smoothly (spoiler no!).  

The preparation: how to face 5000 km 

Since neither of us knows the half-measures, as soon as we got our hands on our 1978 Westfalia Sven Heidin, we decided to take it to the Shetland Islands, probably trusting in the protection of the famous explorer to whom our new vehicle owed its name. Time to prepare: 4 months.   

In these 4 months we ended being mechanics, upholsterers, solar panel and battery experts, carpenters and expert roof window changers, as well as tireless carpet cleaners (who probably hadn’t seen a clean since ‘78). We fixed gas cylinder fuel system failures, prevented a wasp invasion in the back, and changed all the lights, making the interior significantly more comfortable while retaining the iconic ‘70s look. 

After completing all the tasks that came to mind and loading Sven with supplies, it was finally time to leave; the road was practically the same as the one we had taken the previous year to get to the Orkney Islands with our Fiat Doblò, even if we hadn’t really considered a small detail, namely that the Sven Heidin is a 4-gear vehicle with an estimated top speed of 90 km/h (which will actually prove to be a very optimistic estimate). 

A very slow journey 

From the first few kilometres one thing is definitely clear to us: Sven is the slowest vehicle we have ever set foot on. Which can be a wonderful perk for those who decide to take a relaxing holiday in the Tuscan hills but is perhaps not strictly ideal for those with exactly 26 days to travel 5,000 kilometres! 

But we won’t get discouraged and face the almost daily 8 hours of driving with a few minor accidents along the way, like both batteries dead, until we reach the UK. After leaving the endless motorways of France behind we finally get to enjoy the English landscape and on the second day we arrive at one of my all-time favourite places: the Northumberland coast. 

Here we spend one of the days I loved most about this trip. I have always had a particular attraction for this area and in particular for Bamburgh Castle, a place that besides having a remarkable scenic interest (and in fact every time I go there, I take several analogue photos) is also incredibly interesting from a historical point of view. Overlooking the sea and a very long sandy beach, Bamburgh Castle is an ancient, thousand-year-old fortress and the cradle of the kings of Northumbria. It combines centuries of history with breathtaking views, confirming itself as one of England’s most iconic and spectacular monuments, but is also definitely worth a visit inside. 

After a spectacular awakening in front of the castle, we are ready to enter Scotland, the first part of our journey is almost over and in another couple of days we arrive in Aberdeen from where we take the night ferry to the Shetland Islands, after 8 days of travel. 

Arrival in Lerwick 

We disembark in Lerwick, the capital of the archipelago, greeted by an unusual sun and after a short tour of the town and a mandatory breakfast stop, we begin to think about where to go. Obviously as photographers one of our main goals is to take pictures, but we still didn’t know that the weather would row against us literally every single day. Either the sky is completely clear without even a cloud, or everything is covered without the slightest light, so much so that I took just a few photos that I consider far from beautiful, and the rest with analogue cameras, but on the other hand it can’t always go well, right? 

For the next 10 days, we chased absolutely incredible views, lighthouses overlooking the sea, nature reserves rich in local flora and fauna, windswept cliffs, and beautiful beaches, pretty much always with reasonably horrible weather! 

We also had the opportunity to explore the cultural part of the islands, and I would like to dwell on this a little more because many times I have heard people ask me, “but why are you going there, it is such a cold and desolate place, there is nothing”, which is the furthest thing from reality. 

Probably one of the best days I’ve spent in Shetland was the one where I visited the Mousa Broch; A broch is an ancient circular dry-stone tower built in Scotland during the Iron Age (between the 4th century BC and the 2nd century AD). These unique structures are found mainly in northern Scotland, in Orkney, Shetland and the Hebrides, and were used both as fortified houses for local chiefs and as symbols of power and defence. The Mousa Broch is the most famous, tallest and best preserved in the world. Located on the uninhabited island of Mousa in the Shetland Islands of Scotland, this Iron Age tower is the only one to retain its original height, about 13 metres, and its internal stone staircase. It appears twice in the Norse sagas; one story tells of a runaway couple who took refuge here after being shipwrecked on their way to Iceland in 900 AD, while another tells that the broch was “an inconvenient place to reach” during an attack. It is located on the island of Mousa, which is privately owned and managed as a nature reserve, and can be reached in about 15 minutes by ferry. Being a nature reserve, it is rich in local fauna, such as the colony of over 6,000 pairs of petrel storms, seabirds found especially in this archipelago. 

After visiting this beautiful island and the broch, returning to the mainland by ferry we also saw some fin whales, which made the day even more magical. 

An even longer return 

While the days in Shetland didn’t go as we’d hoped from a photographic perspective, I can’t say they were bad, but sadly, it was time to tackle the eight-day return journey; we didn’t know it yet, but it would become many more. 

As soon as we disembark in Aberdeen, the camper starts acting strangely, until it almost stops accelerating altogether and we find ourselves going at 10 kilometres per hour. Despite it being 4pm on Friday afternoon, and the day before the start of a bank holiday that would last until Monday evening, the proverbial kindness of the Scots comes to our rescue and we manage to find a garage willing to check it out. There seems to be some problem with the throttle cable, but they manage, despite the vehicle being very old and not understanding how it works, to fix it and so we leave again. 

The next day, everything seems fine until, alarmed by a new noise, we stop at a lay-by; once we stop (fortunately), we realize what the problem is: the throttle cable has broken. 

Obviously, we are unable to continue and obviously, as mentioned before, we are in the middle of a national holiday! After about eight hours on the phone with our insurance company, we finally manage to get picked up by a tow truck which, again thanks to the proverbial kindness of the people of the United Kingdom, even gives us a lift to the nearest hotel. 

In this hotel in the middle of nowhere, in a charming small town called Pity Me, and yes, here we really thought the universe was vaguely mocking us, we spent a whopping 6 days. After countless rounds of calls and days filled with boredom and desperation we managed to get going again but from here on for the next 4 days, Sven had one breakdown after another, including the dead battery at passport control when boarding the ferry to France, he was probably fed up with all those miles! 

The last few days have been a nice delirium of constant rain, breakdowns, fear of having to stop again and general tiredness but in the end, we managed to return safe and sound.

What I learned from this adventure 

Carrying a spare throttle cable with me when I travel! Jokes aside, the trip was absolutely epic a year later and with a clear mind, but we probably wouldn’t do it again! Our Sven is an extraordinary vehicle, arriving here intact after 50 years of road history, but it certainly lends itself more to slow, close-to-home journeys, certainly not to traveling 600 kilometres a day to reach Europe’s most remote islands. It was our first real camper, and we loved our semi-disastrous adventure but it’s probably not the right vehicle for us, or maybe it would be if we could invest a fair amount in improving its mechanics, but at the moment it isn’t. That’s why we decided to put it up for sale, including all the stickers and flags he earned from this trip!  

1. Watered and pruned some of my Ghost, Habanero and Ring of Fire #chillipeppers in the greenhouse.

2. Fixed the heating and hot water in my #campervan

3. Enjoyed some walking #meditation in the woods with the dog.

And it’s only 1pm. Now what?

#3things

1. Watered and pruned some of my Ghost, Habanero and Ring of Fire #chillipeppers in the greenhouse.

2. Fixed the heating and hot water in my #campervan

3. Enjoyed some walking #meditation in the woods with the dog.

And it’s only 1pm. Now what?

#3things

1. Watered and pruned some of my Ghost, Habanero and Ring of Fire #chillipeppers in the greenhouse.

2. Fixed the heating and hot water in my #campervan

3. Enjoyed some walking #meditation in the woods with the dog.

And it’s only 1pm. Now what?

#3things

1. Watered and pruned some of my Ghost, Habanero and Ring of Fire #chillipeppers in the greenhouse.

2. Fixed the heating and hot water in my #campervan

3. Enjoyed some walking #meditation in the woods with the dog.

And it’s only 1pm. Now what?

#3things

1. Watered and pruned some of my Ghost, Habanero and Ring of Fire #chillipeppers in the greenhouse.

2. Fixed the heating and hot water in my #campervan

3. Enjoyed some walking #meditation in the woods with the dog.

And it’s only 1pm. Now what?

#3things

Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.

Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?

Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.

Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?

Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.

Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?

Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.

Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?

Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.

Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?

Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Hat schon jemand von euch den #omnia Pizzaofen ausprobiert?

https://omniasweden.com/de/produkte/omnia-stovetop-pizza-oven/

Ich habe vor, mir den in 2 Wochen auf dem #caravansalon in Düsseldorf mal näher anzusehen.

#campinglife #camping #cookinginacampervan #foodlover #campervan #omniasweden #roadtriprecipes

Hat schon jemand von euch den #omnia Pizzaofen ausprobiert?

https://omniasweden.com/de/produkte/omnia-stovetop-pizza-oven/

Ich habe vor, mir den in 2 Wochen auf dem #caravansalon in Düsseldorf mal näher anzusehen.

#campinglife #camping #cookinginacampervan #foodlover #campervan #omniasweden #roadtriprecipes

Hat schon jemand von euch den #omnia Pizzaofen ausprobiert?

https://omniasweden.com/de/produkte/omnia-stovetop-pizza-oven/

Ich habe vor, mir den in 2 Wochen auf dem #caravansalon in Düsseldorf mal näher anzusehen.

#campinglife #camping #cookinginacampervan #foodlover #campervan #omniasweden #roadtriprecipes

Hat schon jemand von euch den #omnia Pizzaofen ausprobiert?

https://omniasweden.com/de/produkte/omnia-stovetop-pizza-oven/

Ich habe vor, mir den in 2 Wochen auf dem #caravansalon in Düsseldorf mal näher anzusehen.

#campinglife #camping #cookinginacampervan #foodlover #campervan #omniasweden #roadtriprecipes

Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.

Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.

Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.

Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.

Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.

Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.

Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.

Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.

Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.

Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.

Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.

Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.

Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.

Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.

Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.

Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Cesta na Lofoty může koštovat tak 3500 km. Tady od nás. Nebo taky 4000. A nebo i víc. To si totiž na mapě vyznačíte místa, která cestou na sever chcete vidět, a pak zjistíte, že se nedá jet jednoduše, protože v cestě vám stojí fjordy, mnohy zaříznuté do pevniny přes 100 km. Ale vy nechcete být jen v autě za volantem, jedete za dobrodružstvím, takže co. Holt se kousnete a místo 600 km jich ten den ujedete prostě 700.

Jedno z míst, která jsme navštívili, byl ledovec Nigardsbreen. Dojedete autem k mýtné bráně, zaplatíte 100 NOK, tedy asi 227 Kč, dojedete na parkoviště u ledovcového jezera a nestačíte se divit. Snažíme se navštěvovat místa co možná brzy, abychom se vyhnuli lidem, ale tady se nám to úplně nepovedlo. Dva autobusy před námi vyvrhly turisty, Španěly a Brity, a bylo zábavné je pozorovat.

Španělé byli jižani navyklí tak na písek v aréně pro býčí zápasy. Přišli v legínkách a teniskách. Britové byli oblečeni lépe, nicméně jejich průměrný věk sahal někam ke stavbě Hardiánova valu. A tyhle dva zástupy stály frontu u budky, kde fasovaly mačky a cepíny!

Svižně jsme je obešli a vyrazili na trek. Poprchávalo, jako už tradičně, cesta byla viditelná, davy za námi. A jak jsme se vám blížili k ledovci, přituhovalo. A najednou jsme u něj byli, zmáčeni stříkající vodou z řeky, která z ledovce vytékala takovým fofrem, až jsem měl pocit, že vidím, jak ledovec pomalu ubývá. Když tu - Španělé a Britové. Co my ušli, oni se přeplavili lodí. A vedli je praví nepálští šerpové. Stařenky, vláčející cepín a mačky, fifleny v botaskách. Ti Nepálci se vůbec v Norsku angažují.

Nigardsbreen je nejsnáze dostupný ledovec, splaz, vytékající z mateřského ledovce Jostedalsbreen, největšího evropského ledovce vůbec. A je krásně modrý. A voda z něj je modrá, až tyrkysová. A nám se tam líbilo a měli jsme radost, že babičky i fifleny ho také viděly. Jen jsme raději nečekali, až si nasadí mačky a zaseknou cepíny.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Cesta na Lofoty může koštovat tak 3500 km. Tady od nás. Nebo taky 4000. A nebo i víc. To si totiž na mapě vyznačíte místa, která cestou na sever chcete vidět, a pak zjistíte, že se nedá jet jednoduše, protože v cestě vám stojí fjordy, mnohy zaříznuté do pevniny přes 100 km. Ale vy nechcete být jen v autě za volantem, jedete za dobrodružstvím, takže co. Holt se kousnete a místo 600 km jich ten den ujedete prostě 700.

Jedno z míst, která jsme navštívili, byl ledovec Nigardsbreen. Dojedete autem k mýtné bráně, zaplatíte 100 NOK, tedy asi 227 Kč, dojedete na parkoviště u ledovcového jezera a nestačíte se divit. Snažíme se navštěvovat místa co možná brzy, abychom se vyhnuli lidem, ale tady se nám to úplně nepovedlo. Dva autobusy před námi vyvrhly turisty, Španěly a Brity, a bylo zábavné je pozorovat.

Španělé byli jižani navyklí tak na písek v aréně pro býčí zápasy. Přišli v legínkách a teniskách. Britové byli oblečeni lépe, nicméně jejich průměrný věk sahal někam ke stavbě Hardiánova valu. A tyhle dva zástupy stály frontu u budky, kde fasovaly mačky a cepíny!

Svižně jsme je obešli a vyrazili na trek. Poprchávalo, jako už tradičně, cesta byla viditelná, davy za námi. A jak jsme se vám blížili k ledovci, přituhovalo. A najednou jsme u něj byli, zmáčeni stříkající vodou z řeky, která z ledovce vytékala takovým fofrem, až jsem měl pocit, že vidím, jak ledovec pomalu ubývá. Když tu - Španělé a Britové. Co my ušli, oni se přeplavili lodí. A vedli je praví nepálští šerpové. Stařenky, vláčející cepín a mačky, fifleny v botaskách. Ti Nepálci se vůbec v Norsku angažují.

Nigardsbreen je nejsnáze dostupný ledovec, splaz, vytékající z mateřského ledovce Jostedalsbreen, největšího evropského ledovce vůbec. A je krásně modrý. A voda z něj je modrá, až tyrkysová. A nám se tam líbilo a měli jsme radost, že babičky i fifleny ho také viděly. Jen jsme raději nečekali, až si nasadí mačky a zaseknou cepíny.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Cesta na Lofoty může koštovat tak 3500 km. Tady od nás. Nebo taky 4000. A nebo i víc. To si totiž na mapě vyznačíte místa, která cestou na sever chcete vidět, a pak zjistíte, že se nedá jet jednoduše, protože v cestě vám stojí fjordy, mnohy zaříznuté do pevniny přes 100 km. Ale vy nechcete být jen v autě za volantem, jedete za dobrodružstvím, takže co. Holt se kousnete a místo 600 km jich ten den ujedete prostě 700.

Jedno z míst, která jsme navštívili, byl ledovec Nigardsbreen. Dojedete autem k mýtné bráně, zaplatíte 100 NOK, tedy asi 227 Kč, dojedete na parkoviště u ledovcového jezera a nestačíte se divit. Snažíme se navštěvovat místa co možná brzy, abychom se vyhnuli lidem, ale tady se nám to úplně nepovedlo. Dva autobusy před námi vyvrhly turisty, Španěly a Brity, a bylo zábavné je pozorovat.

Španělé byli jižani navyklí tak na písek v aréně pro býčí zápasy. Přišli v legínkách a teniskách. Britové byli oblečeni lépe, nicméně jejich průměrný věk sahal někam ke stavbě Hardiánova valu. A tyhle dva zástupy stály frontu u budky, kde fasovaly mačky a cepíny!

Svižně jsme je obešli a vyrazili na trek. Poprchávalo, jako už tradičně, cesta byla viditelná, davy za námi. A jak jsme se vám blížili k ledovci, přituhovalo. A najednou jsme u něj byli, zmáčeni stříkající vodou z řeky, která z ledovce vytékala takovým fofrem, až jsem měl pocit, že vidím, jak ledovec pomalu ubývá. Když tu - Španělé a Britové. Co my ušli, oni se přeplavili lodí. A vedli je praví nepálští šerpové. Stařenky, vláčející cepín a mačky, fifleny v botaskách. Ti Nepálci se vůbec v Norsku angažují.

Nigardsbreen je nejsnáze dostupný ledovec, splaz, vytékající z mateřského ledovce Jostedalsbreen, největšího evropského ledovce vůbec. A je krásně modrý. A voda z něj je modrá, až tyrkysová. A nám se tam líbilo a měli jsme radost, že babičky i fifleny ho také viděly. Jen jsme raději nečekali, až si nasadí mačky a zaseknou cepíny.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Cesta na Lofoty může koštovat tak 3500 km. Tady od nás. Nebo taky 4000. A nebo i víc. To si totiž na mapě vyznačíte místa, která cestou na sever chcete vidět, a pak zjistíte, že se nedá jet jednoduše, protože v cestě vám stojí fjordy, mnohy zaříznuté do pevniny přes 100 km. Ale vy nechcete být jen v autě za volantem, jedete za dobrodružstvím, takže co. Holt se kousnete a místo 600 km jich ten den ujedete prostě 700.

Jedno z míst, která jsme navštívili, byl ledovec Nigardsbreen. Dojedete autem k mýtné bráně, zaplatíte 100 NOK, tedy asi 227 Kč, dojedete na parkoviště u ledovcového jezera a nestačíte se divit. Snažíme se navštěvovat místa co možná brzy, abychom se vyhnuli lidem, ale tady se nám to úplně nepovedlo. Dva autobusy před námi vyvrhly turisty, Španěly a Brity, a bylo zábavné je pozorovat.

Španělé byli jižani navyklí tak na písek v aréně pro býčí zápasy. Přišli v legínkách a teniskách. Britové byli oblečeni lépe, nicméně jejich průměrný věk sahal někam ke stavbě Hardiánova valu. A tyhle dva zástupy stály frontu u budky, kde fasovaly mačky a cepíny!

Svižně jsme je obešli a vyrazili na trek. Poprchávalo, jako už tradičně, cesta byla viditelná, davy za námi. A jak jsme se vám blížili k ledovci, přituhovalo. A najednou jsme u něj byli, zmáčeni stříkající vodou z řeky, která z ledovce vytékala takovým fofrem, až jsem měl pocit, že vidím, jak ledovec pomalu ubývá. Když tu - Španělé a Britové. Co my ušli, oni se přeplavili lodí. A vedli je praví nepálští šerpové. Stařenky, vláčející cepín a mačky, fifleny v botaskách. Ti Nepálci se vůbec v Norsku angažují.

Nigardsbreen je nejsnáze dostupný ledovec, splaz, vytékající z mateřského ledovce Jostedalsbreen, největšího evropského ledovce vůbec. A je krásně modrý. A voda z něj je modrá, až tyrkysová. A nám se tam líbilo a měli jsme radost, že babičky i fifleny ho také viděly. Jen jsme raději nečekali, až si nasadí mačky a zaseknou cepíny.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Cesta na Lofoty může koštovat tak 3500 km. Tady od nás. Nebo taky 4000. A nebo i víc. To si totiž na mapě vyznačíte místa, která cestou na sever chcete vidět, a pak zjistíte, že se nedá jet jednoduše, protože v cestě vám stojí fjordy, mnohy zaříznuté do pevniny přes 100 km. Ale vy nechcete být jen v autě za volantem, jedete za dobrodružstvím, takže co. Holt se kousnete a místo 600 km jich ten den ujedete prostě 700.

Jedno z míst, která jsme navštívili, byl ledovec Nigardsbreen. Dojedete autem k mýtné bráně, zaplatíte 100 NOK, tedy asi 227 Kč, dojedete na parkoviště u ledovcového jezera a nestačíte se divit. Snažíme se navštěvovat místa co možná brzy, abychom se vyhnuli lidem, ale tady se nám to úplně nepovedlo. Dva autobusy před námi vyvrhly turisty, Španěly a Brity, a bylo zábavné je pozorovat.

Španělé byli jižani navyklí tak na písek v aréně pro býčí zápasy. Přišli v legínkách a teniskách. Britové byli oblečeni lépe, nicméně jejich průměrný věk sahal někam ke stavbě Hardiánova valu. A tyhle dva zástupy stály frontu u budky, kde fasovaly mačky a cepíny!

Svižně jsme je obešli a vyrazili na trek. Poprchávalo, jako už tradičně, cesta byla viditelná, davy za námi. A jak jsme se vám blížili k ledovci, přituhovalo. A najednou jsme u něj byli, zmáčeni stříkající vodou z řeky, která z ledovce vytékala takovým fofrem, až jsem měl pocit, že vidím, jak ledovec pomalu ubývá. Když tu - Španělé a Britové. Co my ušli, oni se přeplavili lodí. A vedli je praví nepálští šerpové. Stařenky, vláčející cepín a mačky, fifleny v botaskách. Ti Nepálci se vůbec v Norsku angažují.

Nigardsbreen je nejsnáze dostupný ledovec, splaz, vytékající z mateřského ledovce Jostedalsbreen, největšího evropského ledovce vůbec. A je krásně modrý. A voda z něj je modrá, až tyrkysová. A nám se tam líbilo a měli jsme radost, že babičky i fifleny ho také viděly. Jen jsme raději nečekali, až si nasadí mačky a zaseknou cepíny.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

https://www.wacoca.com/tour/1075446/ 【日本一周車中泊の旅】15年目の節目に岩手県突入！ふだいの昆布で冷麺に出会いリアス式海岸を拝んでから龍泉洞へ！道の駅いわいずみでめちゃうまジェラートを食べて浄土ヶ浜にいきました／岩手県宮古市・普代村 ##Vanlifecanper #campervan #ハイエースキャンピングカー #ハイエース車中泊 #バカンチェス #リンエイ #宮古市 #岩手 #岩手ツアー #岩手県 #岩手県ツアー #岩手県観光 #岩手観光 #車中泊 #車中飯

https://www.wacoca.com/tour/1075446/ 【日本一周車中泊の旅】15年目の節目に岩手県突入！ふだいの昆布で冷麺に出会いリアス式海岸を拝んでから龍泉洞へ！道の駅いわいずみでめちゃうまジェラートを食べて浄土ヶ浜にいきました／岩手県宮古市・普代村 ##Vanlifecanper #campervan #ハイエースキャンピングカー #ハイエース車中泊 #バカンチェス #リンエイ #宮古市 #岩手 #岩手ツアー #岩手県 #岩手県ツアー #岩手県観光 #岩手観光 #車中泊 #車中飯

Campingpark Schnarls, Südtirol.

#Sketch #SketchBook #MastoArt #Art #Charcoal #CharcoalDrawing #Camping #Caravan #CamperVan #Draw #Mountains #Forest #Woods #Plants #LiveDrawing #LifeDrawing #SurLeVif #PleinAir #KleineKunstklasse #DailyArt #DailySketch #Day910

Campingpark Schnarls, Südtirol.

#Sketch #SketchBook #MastoArt #Art #Charcoal #CharcoalDrawing #Camping #Caravan #CamperVan #Draw #Mountains #Forest #Woods #Plants #LiveDrawing #LifeDrawing #SurLeVif #PleinAir #KleineKunstklasse #DailyArt #DailySketch #Day910

Campingpark Schnarls, Südtirol.

#Sketch #SketchBook #MastoArt #Art #Charcoal #CharcoalDrawing #Camping #Caravan #CamperVan #Draw #Mountains #Forest #Woods #Plants #LiveDrawing #LifeDrawing #SurLeVif #PleinAir #KleineKunstklasse #DailyArt #DailySketch #Day910

Campingpark Schnarls, Südtirol.

#Sketch #SketchBook #MastoArt #Art #Charcoal #CharcoalDrawing #Camping #Caravan #CamperVan #Draw #Mountains #Forest #Woods #Plants #LiveDrawing #LifeDrawing #SurLeVif #PleinAir #KleineKunstklasse #DailyArt #DailySketch #Day910

Campingpark Schnarls, Südtirol.

#Sketch #SketchBook #MastoArt #Art #Charcoal #CharcoalDrawing #Camping #Caravan #CamperVan #Draw #Mountains #Forest #Woods #Plants #LiveDrawing #LifeDrawing #SurLeVif #PleinAir #KleineKunstklasse #DailyArt #DailySketch #Day910

Dovolené ve Spoďáru jsou svým způsobem dobrodružné na plánování. VW T4 Caravelle je plochou velký asi jako Škoda Octavia, takže nic jako koupelna nebo záchod v něm rozhodně není. A od toho se všechno odvíjí.

Když jsem stavěl vestavbu, udělal jsem v ní místo na chemický záchod, ale... představte si to. Sníte něco, vypijete něco, kopnete do sebe zmrzku, pivo, brambůrky, vafli, párek, rajče... a... Jesus Maria...! Musíte na záchod.
"Miláčku," pravíte, zatímco venku zuří pravý norský liják, "nemohla bys na chvilku ven? Já totiž musím, jaksi, kadit..."

Než si miláček vezme pončo, než zatáhnete záclonky na všech oknech, než vyndáte záchod, je pozdě. A pak musíte ještě větrat, než pozvete miláčka zpátky. Takže máme místo chemického WC polní lopatku a na ní navlečenou ruličku hajzlpapíru. A tady už začíná problém. Třeba ve městě. Nebo v místě, kde nejsou lesy a která jsou hustě zabydlená.

Takže my prostě naplánujeme trasu z bodu A do bodu B, vytyčíme na ní místa, která stojí za návštěvu, to všechno zaneseme do mapy a nakonec si dáme vyhledat místa s veřejným WC. Ó, jak jsem vděčný za Skandinávii! Ostatně i za Německo, ale s tím vikingským se německý záchod prostě nedá srovnat.

Druhý problém je mytí. Nemůžete se nemýt 14 dní. Ani týden, prostě musíte vyhledávat vodu. A zde velebím Skandinávii znovu. Koupali jsme se ve fjordech, v ledovcových jezerech, v jezerech neledovcových, koupali jsme se v řekách i mořích nad i pod polárním kruhem.

Nejpozoruhodnější místo byla pláž u Hov Feriegård Og Camping, už jen proto, že to bylo naprosto nejvíc nejsevernější místo, kde jsme se kdy koupali a kde se koupat budeme. 197 km severně od polárního kruhu. Teplota vody 11°C, kroutily se mi prsty u nohou. Ale víte co - mohu se chlubit.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Dovolené ve Spoďáru jsou svým způsobem dobrodružné na plánování. VW T4 Caravelle je plochou velký asi jako Škoda Octavia, takže nic jako koupelna nebo záchod v něm rozhodně není. A od toho se všechno odvíjí.

Když jsem stavěl vestavbu, udělal jsem v ní místo na chemický záchod, ale... představte si to. Sníte něco, vypijete něco, kopnete do sebe zmrzku, pivo, brambůrky, vafli, párek, rajče... a... Jesus Maria...! Musíte na záchod.
"Miláčku," pravíte, zatímco venku zuří pravý norský liják, "nemohla bys na chvilku ven? Já totiž musím, jaksi, kadit..."

Než si miláček vezme pončo, než zatáhnete záclonky na všech oknech, než vyndáte záchod, je pozdě. A pak musíte ještě větrat, než pozvete miláčka zpátky. Takže máme místo chemického WC polní lopatku a na ní navlečenou ruličku hajzlpapíru. A tady už začíná problém. Třeba ve městě. Nebo v místě, kde nejsou lesy a která jsou hustě zabydlená.

Takže my prostě naplánujeme trasu z bodu A do bodu B, vytyčíme na ní místa, která stojí za návštěvu, to všechno zaneseme do mapy a nakonec si dáme vyhledat místa s veřejným WC. Ó, jak jsem vděčný za Skandinávii! Ostatně i za Německo, ale s tím vikingským se německý záchod prostě nedá srovnat.

Druhý problém je mytí. Nemůžete se nemýt 14 dní. Ani týden, prostě musíte vyhledávat vodu. A zde velebím Skandinávii znovu. Koupali jsme se ve fjordech, v ledovcových jezerech, v jezerech neledovcových, koupali jsme se v řekách i mořích nad i pod polárním kruhem.

Nejpozoruhodnější místo byla pláž u Hov Feriegård Og Camping, už jen proto, že to bylo naprosto nejvíc nejsevernější místo, kde jsme se kdy koupali a kde se koupat budeme. 197 km severně od polárního kruhu. Teplota vody 11°C, kroutily se mi prsty u nohou. Ale víte co - mohu se chlubit.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Dovolené ve Spoďáru jsou svým způsobem dobrodružné na plánování. VW T4 Caravelle je plochou velký asi jako Škoda Octavia, takže nic jako koupelna nebo záchod v něm rozhodně není. A od toho se všechno odvíjí.

Když jsem stavěl vestavbu, udělal jsem v ní místo na chemický záchod, ale... představte si to. Sníte něco, vypijete něco, kopnete do sebe zmrzku, pivo, brambůrky, vafli, párek, rajče... a... Jesus Maria...! Musíte na záchod.
"Miláčku," pravíte, zatímco venku zuří pravý norský liják, "nemohla bys na chvilku ven? Já totiž musím, jaksi, kadit..."

Než si miláček vezme pončo, než zatáhnete záclonky na všech oknech, než vyndáte záchod, je pozdě. A pak musíte ještě větrat, než pozvete miláčka zpátky. Takže máme místo chemického WC polní lopatku a na ní navlečenou ruličku hajzlpapíru. A tady už začíná problém. Třeba ve městě. Nebo v místě, kde nejsou lesy a která jsou hustě zabydlená.

Takže my prostě naplánujeme trasu z bodu A do bodu B, vytyčíme na ní místa, která stojí za návštěvu, to všechno zaneseme do mapy a nakonec si dáme vyhledat místa s veřejným WC. Ó, jak jsem vděčný za Skandinávii! Ostatně i za Německo, ale s tím vikingským se německý záchod prostě nedá srovnat.

Druhý problém je mytí. Nemůžete se nemýt 14 dní. Ani týden, prostě musíte vyhledávat vodu. A zde velebím Skandinávii znovu. Koupali jsme se ve fjordech, v ledovcových jezerech, v jezerech neledovcových, koupali jsme se v řekách i mořích nad i pod polárním kruhem.

Nejpozoruhodnější místo byla pláž u Hov Feriegård Og Camping, už jen proto, že to bylo naprosto nejvíc nejsevernější místo, kde jsme se kdy koupali a kde se koupat budeme. 197 km severně od polárního kruhu. Teplota vody 11°C, kroutily se mi prsty u nohou. Ale víte co - mohu se chlubit.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Dovolené ve Spoďáru jsou svým způsobem dobrodružné na plánování. VW T4 Caravelle je plochou velký asi jako Škoda Octavia, takže nic jako koupelna nebo záchod v něm rozhodně není. A od toho se všechno odvíjí.

Když jsem stavěl vestavbu, udělal jsem v ní místo na chemický záchod, ale... představte si to. Sníte něco, vypijete něco, kopnete do sebe zmrzku, pivo, brambůrky, vafli, párek, rajče... a... Jesus Maria...! Musíte na záchod.
"Miláčku," pravíte, zatímco venku zuří pravý norský liják, "nemohla bys na chvilku ven? Já totiž musím, jaksi, kadit..."

Než si miláček vezme pončo, než zatáhnete záclonky na všech oknech, než vyndáte záchod, je pozdě. A pak musíte ještě větrat, než pozvete miláčka zpátky. Takže máme místo chemického WC polní lopatku a na ní navlečenou ruličku hajzlpapíru. A tady už začíná problém. Třeba ve městě. Nebo v místě, kde nejsou lesy a která jsou hustě zabydlená.

Takže my prostě naplánujeme trasu z bodu A do bodu B, vytyčíme na ní místa, která stojí za návštěvu, to všechno zaneseme do mapy a nakonec si dáme vyhledat místa s veřejným WC. Ó, jak jsem vděčný za Skandinávii! Ostatně i za Německo, ale s tím vikingským se německý záchod prostě nedá srovnat.

Druhý problém je mytí. Nemůžete se nemýt 14 dní. Ani týden, prostě musíte vyhledávat vodu. A zde velebím Skandinávii znovu. Koupali jsme se ve fjordech, v ledovcových jezerech, v jezerech neledovcových, koupali jsme se v řekách i mořích nad i pod polárním kruhem.

Nejpozoruhodnější místo byla pláž u Hov Feriegård Og Camping, už jen proto, že to bylo naprosto nejvíc nejsevernější místo, kde jsme se kdy koupali a kde se koupat budeme. 197 km severně od polárního kruhu. Teplota vody 11°C, kroutily se mi prsty u nohou. Ale víte co - mohu se chlubit.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Dovolené ve Spoďáru jsou svým způsobem dobrodružné na plánování. VW T4 Caravelle je plochou velký asi jako Škoda Octavia, takže nic jako koupelna nebo záchod v něm rozhodně není. A od toho se všechno odvíjí.

Když jsem stavěl vestavbu, udělal jsem v ní místo na chemický záchod, ale... představte si to. Sníte něco, vypijete něco, kopnete do sebe zmrzku, pivo, brambůrky, vafli, párek, rajče... a... Jesus Maria...! Musíte na záchod.
"Miláčku," pravíte, zatímco venku zuří pravý norský liják, "nemohla bys na chvilku ven? Já totiž musím, jaksi, kadit..."

Než si miláček vezme pončo, než zatáhnete záclonky na všech oknech, než vyndáte záchod, je pozdě. A pak musíte ještě větrat, než pozvete miláčka zpátky. Takže máme místo chemického WC polní lopatku a na ní navlečenou ruličku hajzlpapíru. A tady už začíná problém. Třeba ve městě. Nebo v místě, kde nejsou lesy a která jsou hustě zabydlená.

Takže my prostě naplánujeme trasu z bodu A do bodu B, vytyčíme na ní místa, která stojí za návštěvu, to všechno zaneseme do mapy a nakonec si dáme vyhledat místa s veřejným WC. Ó, jak jsem vděčný za Skandinávii! Ostatně i za Německo, ale s tím vikingským se německý záchod prostě nedá srovnat.

Druhý problém je mytí. Nemůžete se nemýt 14 dní. Ani týden, prostě musíte vyhledávat vodu. A zde velebím Skandinávii znovu. Koupali jsme se ve fjordech, v ledovcových jezerech, v jezerech neledovcových, koupali jsme se v řekách i mořích nad i pod polárním kruhem.

Nejpozoruhodnější místo byla pláž u Hov Feriegård Og Camping, už jen proto, že to bylo naprosto nejvíc nejsevernější místo, kde jsme se kdy koupali a kde se koupat budeme. 197 km severně od polárního kruhu. Teplota vody 11°C, kroutily se mi prsty u nohou. Ale víte co - mohu se chlubit.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.

Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!

Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.

Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.

Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.

Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!

Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.

Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.

Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.

Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!

Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.

Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.

Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.

Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!

Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.

Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.

Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.

Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!

Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.

Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.

Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jak se nejlépe popasovat s cestou po Norsku a Švédsku po vlastní ose? Prostě se zaregistrujte. A je to. Pro norské a švédské dálnice se zaregistrujte na webu:
https://www.epass24.com/
Pro vnitrostátní norské trajekty se zaregistrujte na webu:
https://ferrypay.no/

Obě služby fungují stejně. Na webu máte registraci na poznávací značku vašeho vozu. Taktéž tam máte svou platební kartu. Jakmile vjedete na placený úsek cesty, sejme vás kamera, tedy... sejme vaši značku, vás snad ne, zadá ji do systému a jednou za měsíc vám strhne všechny platby za využité úseky. A vystaví doklad. A nebo, pokud se plavíte uvnitř Norska trajektem, jako že mezi fjordy je to občas nutnost, přijedete na molo, opět jste sejmuti, vjedete na trajekt a o víc se nestaráte.

Některé trajekty jsou větší, třeba ten na Lofoty, vyplouvá z Bodø a pluje do Moskenes, tři a půl hodiny plavby. Je to frekventovaná cesta, doporučuje se zarezervovat si cestu online, abyste nestáli na molu půl dne.

Placené úseky jsou v Norsku výjimečně. Tedy dálnice. Tunely a mosty, to je jiná. A nebo větší dálniční díla. Hodně nás to fotilo na samotném severu za polárním kruhem.

Ve Švédsku jsou dálnice zdarma, občas se platí most nebo průjezd městem. Jinak tedy sezóna na rozkopané dálnice, to letos ve Švédsku frčí. Taková E04, to si šmáknete. Vůbec nevím, co k tomu Švédy vede, ale oni dělají celou dálnici najednou! Pochopte! Místo aby byl provoz stažený do jednoho pruhu a ostatní se rekonstruovaly, dělají je všechny a auta jedou třeba padesátikilometrový úsek třicítkou po štěrku, kamení, bahně a výmolech. Už nikdy nebudu nadávat na české silničáře a opravy našich dálnic, čégro pígro!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jak se nejlépe popasovat s cestou po Norsku a Švédsku po vlastní ose? Prostě se zaregistrujte. A je to. Pro norské a švédské dálnice se zaregistrujte na webu:
https://www.epass24.com/
Pro vnitrostátní norské trajekty se zaregistrujte na webu:
https://ferrypay.no/

Obě služby fungují stejně. Na webu máte registraci na poznávací značku vašeho vozu. Taktéž tam máte svou platební kartu. Jakmile vjedete na placený úsek cesty, sejme vás kamera, tedy... sejme vaši značku, vás snad ne, zadá ji do systému a jednou za měsíc vám strhne všechny platby za využité úseky. A vystaví doklad. A nebo, pokud se plavíte uvnitř Norska trajektem, jako že mezi fjordy je to občas nutnost, přijedete na molo, opět jste sejmuti, vjedete na trajekt a o víc se nestaráte.

Některé trajekty jsou větší, třeba ten na Lofoty, vyplouvá z Bodø a pluje do Moskenes, tři a půl hodiny plavby. Je to frekventovaná cesta, doporučuje se zarezervovat si cestu online, abyste nestáli na molu půl dne.

Placené úseky jsou v Norsku výjimečně. Tedy dálnice. Tunely a mosty, to je jiná. A nebo větší dálniční díla. Hodně nás to fotilo na samotném severu za polárním kruhem.

Ve Švédsku jsou dálnice zdarma, občas se platí most nebo průjezd městem. Jinak tedy sezóna na rozkopané dálnice, to letos ve Švédsku frčí. Taková E04, to si šmáknete. Vůbec nevím, co k tomu Švédy vede, ale oni dělají celou dálnici najednou! Pochopte! Místo aby byl provoz stažený do jednoho pruhu a ostatní se rekonstruovaly, dělají je všechny a auta jedou třeba padesátikilometrový úsek třicítkou po štěrku, kamení, bahně a výmolech. Už nikdy nebudu nadávat na české silničáře a opravy našich dálnic, čégro pígro!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4

Jak se nejlépe popasovat s cestou po Norsku a Švédsku po vlastní ose? Prostě se zaregistrujte. A je to. Pro norské a švédské dálnice se zaregistrujte na webu:
https://www.epass24.com/
Pro vnitrostátní norské trajekty se zaregistrujte na webu:
https://ferrypay.no/

Obě služby fungují stejně. Na webu máte registraci na poznávací značku vašeho vozu. Taktéž tam máte svou platební kartu. Jakmile vjedete na placený úsek cesty, sejme vás kamera, tedy... sejme vaši značku, vás snad ne, zadá ji do systému a jednou za měsíc vám strhne všechny platby za využité úseky. A vystaví doklad. A nebo, pokud se plavíte uvnitř Norska trajektem, jako že mezi fjordy je to občas nutnost, přijedete na molo, opět jste sejmuti, vjedete na trajekt a o víc se nestaráte.

Některé trajekty jsou větší, třeba ten na Lofoty, vyplouvá z Bodø a pluje do Moskenes, tři a půl hodiny plavby. Je to frekventovaná cesta, doporučuje se zarezervovat si cestu online, abyste nestáli na molu půl dne.

Placené úseky jsou v Norsku výjimečně. Tedy dálnice. Tunely a mosty, to je jiná. A nebo větší dálniční díla. Hodně nás to fotilo na samotném severu za polárním kruhem.

Ve Švédsku jsou dálnice zdarma, občas se platí most nebo průjezd městem. Jinak tedy sezóna na rozkopané dálnice, to letos ve Švédsku frčí. Taková E04, to si šmáknete. Vůbec nevím, co k tomu Švédy vede, ale oni dělají celou dálnici najednou! Pochopte! Místo aby byl provoz stažený do jednoho pruhu a ostatní se rekonstruovaly, dělají je všechny a auta jedou třeba padesátikilometrový úsek třicítkou po štěrku, kamení, bahně a výmolech. Už nikdy nebudu nadávat na české silničáře a opravy našich dálnic, čégro pígro!

#lofoty #lofoten #scandinavia #vanlife #campervan #vwt4