#scandinavia — Public Fediverse posts
Live and recent posts from across the Fediverse tagged #scandinavia, aggregated by home.social.
-
Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.
Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?
Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!
-
Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.
Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.
Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.
Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.