#lofoten — Public Fediverse posts
Live and recent posts from across the Fediverse tagged #lofoten, aggregated by home.social.
-
2/2
A konečně Lofoty! Teď začne to, kvůli čemu jsme sem jeli, co známe z fotek a popisu! A do toho přijedete do Reine! Nejenom, že prší, takže na vyhlídku nejdete, ale jste tím městečkem nesmírně zklamaní, k čemu bych to přirovnal... asi jako když chcete vidět staré roubené krkonošské chalupy, ale místo do Pasek nad Jizerou vás pošlou do Špindlerova mlýna. Reine je šmuk postavený pro turisty. Vypadá jako parkoviště pod sjezdovkou, stánky, autobusy, turisti. Nejprve jsem byl nadšený aspoň z červených domečků, než jsem pochopil, že jsou všechny nové a že je to vlastně obrovský hotel, jeden stejný domek vedle druhého, stejná okna, kliky, zábradlí, všechno. Cítil jsem ohromné zklamání a propadl myšlenkám, že takové budou celé Lofoty, že jsem i já jeden z těch turistů, kteří zabíjejí poslední autentická místa na světě. A bylo mi líto Petry, která se sem těšila a která byla stejně zklamaná jako já.No nebudu vás napínat, báli jsme se zbytečně. Moje teorie je, že líný turista se přeplaví z Bodø do Moskenes, dojede nebo dojde do Reine, koupí kožešinu ze soba a sušenou tresku a jede trajektem zase domů. Jakmile jsme z Reine přejeli přes ostrůvky Andøya a Sakrisøya, tenhle falešný turistický feeling zmizel a už jsme ho nikde jinde neviděli. Díky všem severským bohům, Ódinovi nejvíc, že se stará o nás, cestovatele.
-
1/2
Dnes to nebude pozitivní povídání, ale slibuji, že to bude tady na Lofotech naposledy. Když jsme stoupali na ledovec Nigardsbreen a povídali si, ozvalo se za námi české "Ahoj". Potkali jsme týpka, který jezdí do Norska pravidelně, a dali s ním řeč. Když přišlo na Lofoty, poradil nám, ať jdeme na vyhlídku Reinebringen nad městečkem Reine, že je odtud nejkrásnější výhled na jižní Lofoty, a že cestu nahoru vykutali pro Nory Nepálci. Zase ti Nepálci, už poněkolikáté.Reine bylo další místo na našem plánu po cestě z Å. Víte, cesta na Lofoty je vlastně dárek. Když bylo mé milé 50, přemýšlel jsem, co ji dát za dárek. Vy starší víte, že v tomhle věku už vlastně nic nechcete, nepotřebujete, všechno už máte, už jste všechno dali nebo dostali. A Petra má ráda sever, typicky Dánsko, ale byla i na Bornholmu a na jihu Švédska. Tak mě napadly právě Lofoty. Jenže ten rok jsme koupili domeček a tak jsme místo dovolené rekonstruovali, abychom mohli bydlet. Takže se dovolená o rok posunula. A další rok jsem změnil práci, takže jsem přišel o dovolenou, Lofoty se zase posunuly. Pomalu jsme přestali věřit, že se to povede. Až letos, konečně. A teď moje pocity: Vím, jaká Petra je, chvilku neposedí, ráda chodí, nejlépe divočinou. A my už týden sedíme celé dny v autě a jedeme a jedeme.
-
Bodø – město, odkud pluje trajekt na Lofoty. Město, kde jsme před brzkým ranním vyplutí přespali. Město, které bylo prakticky srovnáno se zemí při náletu Luftwaffe roku 1940. Město, které pomohla znovu vybudovat švédská vláda, proto se mu někdy říká Svenskebyen, Švédské město. Bodø, sámsky Bådáddjo, bylo po tisíciletí domovem Sámů, než se roku 1816 stalo oficiálním norským městem. Viděli jsme z něj prd, leda molo při nájezdu na trajekt. To víte, časový pres. Těžko si plánujete dopředu, kdy do Bodø přijedete, vždyť je to přes 3000 km. Takže ráno před pátou budíček, snídaně, hlavně kafe a šup na trajekt.
Během plavby se rozpršelo a pršet přestalo až někdo kolem druhé odpoledne. A to už jsme za sebou měli takovou na první pohled jednoduchou procházku kolem jezera Ågvatnet v rezervaci Lofotodden Nasjonalpark. Pršelo. Ne, spíš lilo. Oblékli jsme si nepromokavou bundu, přes ní pončo, pevné kožené boty a tradá na první výšlap na Lofotech. Asi sedm kilometrů. Chvíli jsme se snažili moc se nenamočit, ale ono to nešlo. Skála klouzala, kořeny klouzaly, voda z nebe, voda z jezera, voda ze stromů a z trávy, bahno až za ušima. Pochopili jsme, že Lofoty nebudou jednoduché a že vzdálenost se na prosté kilometry nedá měřit. To jezero bylo nekonečné. Ale extrémně krásné. Nikde nikdo, jen my a mlha, na protějším břehu osamělá hytte, chata, norský fenomén. Teď už mi docházejí znaky, tak se o hytte a pobytu na čerstvém vzduchu rozepíšu jindy.
Parkovali jsme v městečku Å, nejspíš nejkratší název, se kterým se kdy potkám. Moc jsme z něj neviděli, stále pršelo, z bot jsme vylili litry vody a bahna, asi špatná impregnace, nohy nás bolely, kterak jsme lozili po skalách kolem Ågvatnet. Ale byli jsme šťastní, že jsme na Lofotech, že se nezozbilo auto, že tu máme asi čtyři dny času a že se na obloze v mracích ukazují první modré díry.
-
Blížíme se k Polárnímu kruhu. Ale než ho překročíme, navštěvujeme městečko Mosjøen, konkrétně ulici Sjøgata, což je ulice tvořená nejdelší souvislou řadou dřevěných domků v Norsku. Moc pěkný, to jo, ale ulice je ulice. My šli zezadu, kolem dvorků, mezi ulicí a fjordem. To vám byla krása! Ta ulice, Sjøgata, byla postavena roku 1866 a už roku 1970 měla být zbourána a místo ní, považte, mělo vzniknout parkoviště! Ještě že k tomu nedošlo. Bohužel je v té ulici i frc, který patří červenému kříži nebo nějaké charitě. Jakmile do něj Petra vkročila, nebylo cesty zpět. Asi hodinu brala všechno do ruky a nutně si to potřebovala koupit. Nakonec jsem ji utáhl na lékořici, znáte ten fígl, sedíte na oslu, na klacku máte přivázanou mrkev a osel za ní jde. Tak nějak tak.
A už je to tady! Polarsirkelsenteret, The Arctic Circle Center! Zastavujeme na Polárním kruhu, 66°33’N, a radujeme se z té mety. Uvnitř muzea ochutnáváme soba v klobáse, kupujeme losa v salámu, Spoďár dostává novou samolepku informující o tom, že tento veterán překročil po vlastní ose Polární kruh. Petra fotí nějaké pidirostlinky, co tam na pláni horko těžko rostou, až následně jsme zjistili, že to byla vrba a bříza, považte, vysoká asi jako borůvčí. Vrba polární a bříza trpasličí. Pobíháme na kruhu jako pomocný učitel Václav Poustka: Na sever a na jih! Severní pól to sice není, ale i tak.
Polární kruh je místo, kde slunce nezapadá. Někdy. Nám tzv. Půlnoční slunce uteklo o měsíc, nezapadá v den letního slunovratu. Škoda. I tak. Slunce nám vycházelo ve 3:10 ráno a zapadalo ve 23:15, moc tmy jsme si neužili.
No a víte co? Příště už budu psát opravdu o Lofotech.
-
Další zastávkou cestou na nejsevernější sever bylo město Trondheim. To město má spoustu krásných míst, s některými vás seznámím a ano, chtěl bych v něm žít. Trondheim leží u 130 km hlubokého fjordu Trondheimsfjorden a je nesmírně malebný a zelený. Když jsem se zeptal AI, co je na něm nejzajímavějšího, dostal jsem odpověď, že nejzajímavější je Staroměstský most Gamle Bybro s ikonickou červenou dřevěnou branou. Ale prd, to vůbec nestojí za zmínku.
Podle mě nejkrásnější je čtvrť Bakklandet s barevnými dřevěnými domy. Domy stojí na kůlech ukotvených v moři a jsou plné kaváren a vináren a obchůdků a vy víte, že je to kvůli turistům, ale atmosféra toho místa je tak pěkná, že vám to nevadí. Mimochodem, vybral jsem nám tam dům, ale Petra nechce bydlet ve městě. Ani takovém, jako je Trondheim.
Katedrála Nidarosdomen je největší katedrálou ve Skandinávii, tedy tou středověkou. Stavět ji začali už v roce 1070, chápete? To u nás ještě vládla knížata z Vyšehradu. V roce 1708 katedrála vyhořela (poněkolikáté) tak mocně, že zůstaly jen obvodové zdi. A začala rekonstrukce a poslední kámen byl usazen roku 2001.
Pevnost Kristiansten Festning je taková bílá krabice nad městem a myslím si, že ti chudáci, co zevnitř obsluhovali děla, museli být všichni hluší jako polena. Byla postavena na konci 17. století a během okupace Norska nacisty byla pevnost využívána jako popraviště. A dneska tam Češi lezou po dělech a fotí si selfíčka na Instáč. Raději jsme během prohlídky nemluvili, abychom neprozradili naši národnost.
Jo, a málem bych zapomněl na krásnou VW T2, zelenou s odklápěcí střechou, ale to jen tak na okraj. Oni totiž Skandinávci milují veterány a každý druhý je tam má. A jezdí s nimi. A tahá přívěsy a vůbec, chci se stát Skandinávcem!
-
-
Když nevíte, co v zemi navštívit, v hledání pomůže zařazení místa na seznam UNESCO. Po cestě na Lofoty to je třeba město Røros. To město je zajímavé z několika důvodů. Třeba je to jedno z nejchladnějších míst v celém Norsku. Nebo proto, že je to nejjižnější místo, kde žijí Sámové (nebo Laponci, chcete-li). Ti patří k nejseverněji žijícím původním obyvatelům Evropy. Když jsme na silnici potkali soby, zmátlo nás, že mají v uchu cedulku jako naše krávy. No jasně, chov sobů! A ten je v Norsku vyhrazen výhradně Sámům. Dokonce jsme minuli i atrakci, kde jste se na sobu mohli svézt jako na koni. Já nemohl, šoural bych nohy o zem a brzdil to nebohé zvíře. Také jsme soba ochutnali, byť jen v podobě klobás, maso to je světlé, lehké a chutné. Soba servírují v The Arctic Circle Center na Polárním kruhu.
Jo, já chtěl psát o Rørosu! Røros je důlní město, 333 let se tam těžila měď. A je nesmírně malebný. Po cestě to byly první takové ty typicky severské dřevěné domky, zelené střechy, muzeum měděných dolů a tak. Čtyři fotky budou málo. Město víc popisovat nebudu, ostatně na webu je informací dost, ale mohly by vás třeba zajímat ty zelené střechy, ne?
Hele, staví se od nepaměti, a když pomineme nějaké ty současné parotěsné folie, staví se stále stejně. Dům musí být echt bytelný, poněvadž střecha je, obzvlášť po dešti, extrémně těžká. Střechu pobijete prkny a na ta prkna nakladete kvůli vodní izolaci březovou kůru. Dvanáct vrstev, považte! A pak přijdou drny. Zrovinka v Rørosu jsme viděli rekonstrukci takové střechy, ty drny jsou vlastně travní pláty, asi 15 cm vysoké. První vrstvu usadíte na březovou kůru kořeny nahoru. Tráva prý pak prorůstá tou kůrou a zcelí ji. Teprve druhá vrstva se dává už kořenem dolů a listem vzhůru. Na kraji střechy jsou drny zajištěny proti sesouvání prknem. Střecha prý vydrží 50 let. Dvě generace. Z leckteré takové střechy jsme viděli vyrůstat i strom!
-
Jeden by si myslel, že je Norsko všude stejné. Jehličnany zarostlá skalnatá země rozpukaná ze západu fjordy. Také jsem si to myslel, ale nemohl jsem být dál od pravdy. O rozdílech v počasí v jednotlivých fjordech už jsem se zmiňoval, ovšem nejen tunely se dostanete z jednoho fjordu do druhého, dost často také pojedete přes. A teprve tady začíná ta správná sranda.
Vaše 30 let staré auto kličkuje traverzem nahoru, zvládá to mimochodem tak dobře, až jsem sám překvapený, stoupáte a stoupáte, na silnici je povolená maximálka 80 km/h, čemuž se smějete, protože když jste hodně odvážní, dáte to padesátkou, před každou zatáčkou snížíte rychlost na 10 km/h a jste rádi, že to dáte. No a nebo narazíte na Holanďana, který si udělal řidičák včera a ještě ho dělal asi na letišti, rozhodně ne v traverzech, takže jedete někde mezi 20 a 30 km/h. Ale to jsem říkat nechtěl.
Najednou vyjedete nahoru a jenom čumíte. Jste vysoko asi jako u nás na Sněžce, jedete po krásné silnici, kde jsou odpočívadla a veřejné záchody, vlevo jedna rezervace, vpravo druhá rezervace. Abyste se na takové místo dostali v Alpách, zaparkujete někde dole a za přísných podmínek podniknete celodenní trek s báglem na zádech. Tady sedíte v autě a jedete. Relativita života mě nepřestává překvapovat.
Každá tahle náhorní plošina je úplně jiná. Jezera, místo jehličnaté kleče, na kterou jsme u nás zvyklí, všude břízky. A zase jezera. A sníh. A jezera. A multebær, ostružiník moruška, roste tam všude, Norové i Švédové to sbírají a dávají na vafle. Které jsme, samozřejmě, také ochutnali. Nemohli jsme zastavovat všude, takže fotek je pomálu, ale nějaké sem dám, ty plošiny jsou překrásné a bylo by fajn si je s dobrou obuví projít. Tak příště, až nebudeme spěchat na Lofoty.
-
Cesta na Lofoty může koštovat tak 3500 km. Tady od nás. Nebo taky 4000. A nebo i víc. To si totiž na mapě vyznačíte místa, která cestou na sever chcete vidět, a pak zjistíte, že se nedá jet jednoduše, protože v cestě vám stojí fjordy, mnohy zaříznuté do pevniny přes 100 km. Ale vy nechcete být jen v autě za volantem, jedete za dobrodružstvím, takže co. Holt se kousnete a místo 600 km jich ten den ujedete prostě 700.
Jedno z míst, která jsme navštívili, byl ledovec Nigardsbreen. Dojedete autem k mýtné bráně, zaplatíte 100 NOK, tedy asi 227 Kč, dojedete na parkoviště u ledovcového jezera a nestačíte se divit. Snažíme se navštěvovat místa co možná brzy, abychom se vyhnuli lidem, ale tady se nám to úplně nepovedlo. Dva autobusy před námi vyvrhly turisty, Španěly a Brity, a bylo zábavné je pozorovat.
Španělé byli jižani navyklí tak na písek v aréně pro býčí zápasy. Přišli v legínkách a teniskách. Britové byli oblečeni lépe, nicméně jejich průměrný věk sahal někam ke stavbě Hardiánova valu. A tyhle dva zástupy stály frontu u budky, kde fasovaly mačky a cepíny!
Svižně jsme je obešli a vyrazili na trek. Poprchávalo, jako už tradičně, cesta byla viditelná, davy za námi. A jak jsme se vám blížili k ledovci, přituhovalo. A najednou jsme u něj byli, zmáčeni stříkající vodou z řeky, která z ledovce vytékala takovým fofrem, až jsem měl pocit, že vidím, jak ledovec pomalu ubývá. Když tu - Španělé a Britové. Co my ušli, oni se přeplavili lodí. A vedli je praví nepálští šerpové. Stařenky, vláčející cepín a mačky, fifleny v botaskách. Ti Nepálci se vůbec v Norsku angažují.
Nigardsbreen je nejsnáze dostupný ledovec, splaz, vytékající z mateřského ledovce Jostedalsbreen, největšího evropského ledovce vůbec. A je krásně modrý. A voda z něj je modrá, až tyrkysová. A nám se tam líbilo a měli jsme radost, že babičky i fifleny ho také viděly. Jen jsme raději nečekali, až si nasadí mačky a zaseknou cepíny.
-
Dovolené ve Spoďáru jsou svým způsobem dobrodružné na plánování. VW T4 Caravelle je plochou velký asi jako Škoda Octavia, takže nic jako koupelna nebo záchod v něm rozhodně není. A od toho se všechno odvíjí.
Když jsem stavěl vestavbu, udělal jsem v ní místo na chemický záchod, ale... představte si to. Sníte něco, vypijete něco, kopnete do sebe zmrzku, pivo, brambůrky, vafli, párek, rajče... a... Jesus Maria...! Musíte na záchod.
"Miláčku," pravíte, zatímco venku zuří pravý norský liják, "nemohla bys na chvilku ven? Já totiž musím, jaksi, kadit..."Než si miláček vezme pončo, než zatáhnete záclonky na všech oknech, než vyndáte záchod, je pozdě. A pak musíte ještě větrat, než pozvete miláčka zpátky. Takže máme místo chemického WC polní lopatku a na ní navlečenou ruličku hajzlpapíru. A tady už začíná problém. Třeba ve městě. Nebo v místě, kde nejsou lesy a která jsou hustě zabydlená.
Takže my prostě naplánujeme trasu z bodu A do bodu B, vytyčíme na ní místa, která stojí za návštěvu, to všechno zaneseme do mapy a nakonec si dáme vyhledat místa s veřejným WC. Ó, jak jsem vděčný za Skandinávii! Ostatně i za Německo, ale s tím vikingským se německý záchod prostě nedá srovnat.
Druhý problém je mytí. Nemůžete se nemýt 14 dní. Ani týden, prostě musíte vyhledávat vodu. A zde velebím Skandinávii znovu. Koupali jsme se ve fjordech, v ledovcových jezerech, v jezerech neledovcových, koupali jsme se v řekách i mořích nad i pod polárním kruhem.
Nejpozoruhodnější místo byla pláž u Hov Feriegård Og Camping, už jen proto, že to bylo naprosto nejvíc nejsevernější místo, kde jsme se kdy koupali a kde se koupat budeme. 197 km severně od polárního kruhu. Teplota vody 11°C, kroutily se mi prsty u nohou. Ale víte co - mohu se chlubit.
-
A vjeli jsme do Norska. Začaly vykukovat skály. Tady, onde. A najednou jsou všude. Jako kdyby byla krajina porostlá kobercem šťavnaté zelené trávy, do které umístili Trollové balvany. Náhodně. Asi s nimi hráli petanque. Vyrvali balvan ze skály a mrskli ho na louku nezi trávu a borůvčí.
Naše úplně nejprvnější zastávka v Norsku byla u městečka Kinsarvik na východ od Bergenu. Je to městečko prakticky až na konci 150 km hlubokého fjordu a začíná tam cesta do Hardangevidda Nasjonalpark, cesta podél kaskády vodopádů. Ty vodopády jsem si vyfotil a ukážu je jednou Mumlavským vodopádům. A bojím se, že Mumlava hanbou vyschne. Mumlavské vodopády jsou v poměru k těm norským asi tak vodopády, jako je Říp hora!
Cesta vede podél vodopádů Tveitafossen, Nyastølfossen, Nykkjesøyfossen a Søtefossen, celková výška celé kaskády je kolem 540 metrů, trasa má délku 12 km a patří k jedněm z nejhezčích kaskád v celém Norsku. Voda pro vodopády se shromažďuje na náhorní plošině Hardangervidda v mnoha horských jezerech, rašeliništích a z tajícího zimního sněhu.
Celou cestu chcalo. Trochu nám to vadilo, ale brzy jsme pochopili, že déšť je denní pravidelné počasí, ať už jste v Norsku kdekoli. Předpovídat tam počasí je nejtěžší práce na světě. Jedete fjordem, leje. Projedete 2 km tunelem do druhého fjordu, svítí slunce. Projedete do dalšího - mlha. V dalším mrholí a kdybyste stihli ještě jeden fjord, zcela jistě by padaly z nebe žáby.
Cestou podél vodopádů jsme otestovali ponča, koupená na poslední chvíli v Decathlonu, přenosný filtr na vodu Sawyer i postřeh při hledání norských turistických značek po cestě. To jsou takové nenápadné cákance tmavě červené barvy, tu na stromě, tu na kameni, asi kilometr od sebe. Sem tam kámen vezme voda nebo strom porazí vítr. Nebo kámen turista-čtverák otočí. Ale vodopády, ty padají už tísíce let a vedou vás překrásnou krajinou. Divokou. Drsnou. Mladou. Jako kdyby se Skandinávie zformovala včera.
-
Jak se nejlépe popasovat s cestou po Norsku a Švédsku po vlastní ose? Prostě se zaregistrujte. A je to. Pro norské a švédské dálnice se zaregistrujte na webu:
https://www.epass24.com/
Pro vnitrostátní norské trajekty se zaregistrujte na webu:
https://ferrypay.no/Obě služby fungují stejně. Na webu máte registraci na poznávací značku vašeho vozu. Taktéž tam máte svou platební kartu. Jakmile vjedete na placený úsek cesty, sejme vás kamera, tedy... sejme vaši značku, vás snad ne, zadá ji do systému a jednou za měsíc vám strhne všechny platby za využité úseky. A vystaví doklad. A nebo, pokud se plavíte uvnitř Norska trajektem, jako že mezi fjordy je to občas nutnost, přijedete na molo, opět jste sejmuti, vjedete na trajekt a o víc se nestaráte.
Některé trajekty jsou větší, třeba ten na Lofoty, vyplouvá z Bodø a pluje do Moskenes, tři a půl hodiny plavby. Je to frekventovaná cesta, doporučuje se zarezervovat si cestu online, abyste nestáli na molu půl dne.
Placené úseky jsou v Norsku výjimečně. Tedy dálnice. Tunely a mosty, to je jiná. A nebo větší dálniční díla. Hodně nás to fotilo na samotném severu za polárním kruhem.
Ve Švédsku jsou dálnice zdarma, občas se platí most nebo průjezd městem. Jinak tedy sezóna na rozkopané dálnice, to letos ve Švédsku frčí. Taková E04, to si šmáknete. Vůbec nevím, co k tomu Švédy vede, ale oni dělají celou dálnici najednou! Pochopte! Místo aby byl provoz stažený do jednoho pruhu a ostatní se rekonstruovaly, dělají je všechny a auta jedou třeba padesátikilometrový úsek třicítkou po štěrku, kamení, bahně a výmolech. Už nikdy nebudu nadávat na české silničáře a opravy našich dálnic, čégro pígro!
-
Skrz Dánsko jsme prosvištěli, než bys řekl skål. Jeden most (most Storebælt mezi ostrovy Fyn a Sjælland, mýtné 784 Kč), druhý most (Öresundský most mezi Sjællandem a Švédskem, mýtné 1736 Kč) a hle - země, ve které jsem ještě nikdy nebyl: Švédsko. Ale ještě k těm mostům:
Do Dánska se dostanete suchou nohou přes Německo a Jutský poloostrov. Všude jinde jsou mosty. Pokud vím, zpoplatněné jsou jen zmíněné dva největší. A je to paráda po nich jet. Moře je tak rozlehlé! A přes něj se vine jako stříbrná stužka most, zavěšený na pavučině ocelových lan. A to jsem ještě nevěděl, co nás čeká na Lofotech.
Než dojedete do Norska, musíte projet poměrně velkým kusem Švédska. Začnete v Malmö, projedete kolem Helsingborgu, Göteborgu až na Svinesundský most, kudy vede hranice mezi oběma skandinávskými zeměmi. Spěchali jsme, Lofoty jsou daleko a 16 dní není mnoho, věděli jsme, že musíme ujet denně kolem 600 km. A to bez zastávek nedáte. Ostatně ani nechcete.
Kousek od města Strömstad se nachází největší (EDIT: jedna z největších) vikingská kamenná loď ve Švédsku. Ani na obrovském dánském pohřebišti Lindholm Høje větší není. Ta švédská loď, hrob, se jmenuje Blomsholms skeppssättning a je úžasná. Cítíte tu moc dávných švédských mořeplavců, vidíte drakkar plující někam k Anglii nebo k Islandu. Slyšíte nárazy vesel o zavěšené štíty. Cítíte historii na vlastní kůži.
Vždycky jsem býval japanofil. Ale pak se něco změnilo, ani nevím. Začaly mě oslovovat runy, germánské mýty, knihy srovnatelné svým humorem se Saturninem (Zrzavý Orm) a já propadl Skandinávii. A tady, na lodi, se to znovu ozvalo. Viděl jsem z té lodě, jak obrovský had Jörmungandr obepíná celý svět! A opodál švédská rodina zahradními nůžkami dobrovolně klestila cestičku, aby se takoví středozemci, jako my třeba, k té lodi dostali. A Lofoty byly zase o kousek blíž!
-
Když jsme byli před čtyřmi lety v Dánsku, věnoval jsem té dovolené dlouhé dny plánování. Dánsko jsme sjezdili křížem krážem a viděli všechno. Všechno. Letos jsme věděli, že budeme mít v Dánsku téměř dva dny, a už jsme nemohli najít nic nového. Tak je ta země maličká. Ale nakonec jsme našli.
Byli jsme třeba v muzeu Vikingeborgen Borgring. To je muzeum postavené u jedné z kruhových pevností krále Haralda Modrozuba. Tenhle král je tak trochu jako náš kníže Bořivoj I. Přijal křesťanství a učinil z Dánů šmahem křesťany. A aby na to nezapomněli, až se zase budou obracet k Thorovi, Odinovi nebo Freye, nechal vystavět pět velkých kruhových pevností. Ono se vlastně ani moc neví, k čemu sloužily, nejspíš jen a právě jako prezentace moci a upomínka přijatého nového náboženství.
Tenhle král, než ho svrhl jeho vlastní syn Sven Vidlí vous, si o sobě dost myslel, a tak třeba v Jellingu stojí menhir, na kterém nechal Harald vytesat slova: "Král Harald nechal postavit tento pomník [...] ten Harald, který pro sebe získal celé Dánsko a Norsko a učinil Dány křesťany."
Tahle pevnost už vlastně neexistuje. Našli ji a prozkoumali, dá se říct, včera. V roce 2014 ji spatřili všímaví vědci na lidarovém snímku. Jenomže oni byli sice vnímaví, ale také trochu nevěřící, protože tu pevnost prvně nasnímal z letadla v roce 1970 armádní pilot, ale moc mu nevěřili.
Hele, prostě jde o masivní kruhový val, průměr je nějakých 144 metrů, síla valu je asi 10 metrů. Pevnost má čtyři brány, severní, jižní, východní a západní a cesty z bran uvnitř tvoří kříž. Jinak tam bylo prd. Jak pravím: symbol. Však také ten symbol možná stál Haralda Modrozuba krk. On to totiž prakticky nestavěl, stavěli to jeho vazalové. A stavba je stála nemálo sil, pozemků, půdy a vůbec. A možná si řekli: "Dost už bylo kruhových pevností!" a Harald přišel o podporu.
Muzea ve Skandinávii jsou boží. Multimediální, krásná, autentická, běžte do nich. Do jakéhokoli.
-
Máme rádi sever. Pokud bychom někam emigrovali, vybrali bychom si nejspíš Dánsko. To je taková malinká zemička, řekl bych, že Dánsko je takový Legoland celé Skandinávie, zahrádka Vikingů. Dřív jsem si myslel, jak je ta země daleko, předaleko. Ale ono vám stačí jen přejet Německo, nějakých 600 km, a jste v Dánsku. Však tam také dodnes milují Markétu Přemyslovnu, dceru Přemysla Otakara I. a pozdější dánskou královnu Dagmar. Tak musejí mít rádi i nás, když my máme rádi je. Když jsme se vraceli z letošní dovolené na Lofoty a přejeli dánskou hranici, Petra pronesla: "A jsme v tom našem Dánsku."
V roce 2022 jsme byli Spoďárem (mám pokaždé psát, že je to naše dodávečka, kterou jezdíme po zemích vezdejších?) na 14 dní právě v Dánsku, a ta dovolená patří k jedněm z nejkrásnějších, které jsme zažili. Dánsko je ostrovní země, byť jí velkou část tvoří Jutský poloostrov. Celé Dánsko přejedete za méně než dvě hodiny, po šesti a půl tisících kilometrech v Norsku a Švédsku máte po příjezdu do Dánska asi takový pocit, jako když si snažíte přes hlavu sundat těsné mokré tričko a ono to nejde. Máte pocit, že jste v zemi kruhových objezdíčků a barevných legodomečků osázených různobarevnou topolovkou. Však jsme si taky přivezli semínka.
Aha, já jsem chtěl psát o Lofotech. No tak zase příště. Na fotkách vidíte stejné místo, kde jsme v roce 2022 začínali dánskou dovolenou a kde v roce 2026 končíme tu norskou. Také je mezi fotkami náš autoportrét na nejjižnějším místě v Dánsku v Gedseru. No a fresky v kostele Fanefjord Kirke na ostrově Møn. Myslím, že víc než čtyři fotky sem nenarvu, a protože bych vám chtěl ukázat kruhovou pevnost krále Haralda Modrozuba, která je na seznamu Unesco, a také křídové útesy Stevns Klint, které jsou na seznamu Unesco, a také tradiční dánské doškové střechy, budu muse napsat o Dánsku ještě jeden post. V té sérii o Lofotech. No co už.
-
Právě jsem se vrátil z dovolené - dlouho plánované Lofoty, souostroví v severním Norsku, 100 až 300 km severně od polárního kruhu. Po vlastní ose, náš 26 let starý Spoďár, VW T4 Caravelle, to zvládnul výborně. Tak na počátek, než sem začnu postovat fotky, trochu statistiky:
Kalkulace celé cesty (nafta, mosty, trajekty, dálniční známka) s výjimkou poplatků za norskou a švédskou dálnici, ke kterým ještě nemám fakturu, je 32.700 Kč, cca 5 Kč na km.
Nejnižší spotřebu jsem měl 5,78 l/100 km, což je skoro o polovinu míň, než mám v papírech (10 l/100 km).
Celkem jsme ujeli 7.027 km, trajektem pluli 4x.
Nejlevněji se jezdí v Dánsku, nejdráž v Německu, nejefektivněji v Norsku, nejdelší část cesty tvořil transfer Švédskem.
Celé jsem to odřídil sám, ujeli jsme denně kolem 500 km. Spíš víc, na Lofotách jsme byli 3 dny s drobným popojížděním. Víckrát už takovou štreku nechci.
Asi to tu bude delší seriál.
-
Lofoten sind definitiv eine 'Wasserlandschaft'
#fotovorschlag
#lofoten #Norway #norwegen #landscapephotography #nature #natur #travel #travelphotography #hiking #photography #panasoniclumix