Nebo propukne aféra, v jejímž průběhu se ukáže, že hlavní osoba lže. I to se může přihodit kdekoliv; ale troufám si říci, že nikde ve světě by se nemohlo stát, že by osoba chycená při lži nebyla – třeba mlčky a diskrétně – odsunuta ze společenského dosahu, jak žádá samo milosrdenství. Všude ve světě by každý slušný člověk považoval za samozřejmé, že z takového usvědčení plynou jisté neodvratné důsledky. Jen velmi nečisté plebejství se může tvářit, že to nic není; a jen naprostý a zrovna zoufalý nedostatek zvykového kodexu může způsobit, že lidé normálních instinktů ztrácejí v politice měřítka, bez kterých by se v soukromém životě nemohli obejít.
Takto bychom mohli probrat snad všechny politické aféry, kravály, konflikty a polemiky; všude bychom – vedle meritorní stránky – našli tu podivnou nejistotu, jak se má na věci reagovat z hlediska obyčejné zvykové slušnosti.
[...]
Náprava, to se lehko řekne; ale rádi bychom věděli, jak do ní. Po mém není jiné cesty než jedna velice stará: starat se víc o to, co se sluší a co se nesluší. [...] Sedli jsme k tvoření reforem a zákonů, ale přitom jsme zapomněli na stejně podstatnou věc: na tvoření zvyků; chcete-li to slovo, tedy na tvoření tradicí. A je-li před námi jen pár dní klidu nebo čekání, použijme jich k tomu, abychom revidovali své zvyky.
Úhor: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1926/1926_28_10.pdf
(str. 3)