#capek — Public Fediverse posts
Live and recent posts from across the Fediverse tagged #capek, aggregated by home.social.
-
“Kam jedete?” zeptal se Záruba po chvíli.
“Jedu jen tak,” odpovídal tázaný roztržitě, “pro potěchu. Často se totiž najdou krásná místa. Jdete tak daleko, že už na nic nemyslíte, a najednou jste na takovém místě; je to potok nebo studánka v háji, nebo děti, něco neočekávaného a krásného – A tu překvapen pochopíte, co je to štěstí.”
“Co je to štěstí?”
“Nic. Prostě to potkáte. Je to, zkrátka, ku podivu. Myslel jste někdy na pohanské bohy?”
“Nemyslel.”
“To bylo tak: Nikdo jich nečekal, a znenadání je uviděl. Někde ve vodě nebo v křoví či v plameni. Proto byli tak krásní. Ó kdybych to dovedl vyslovit! kdybych to jen dovedl vyslovit!”
“Proč myslíte na bohy?”
“Jen tak. Štěstí se musí rychle a nenadále potkat. Je to tak zvláštní náhoda! tak náhlá událost, že byste řekl: ach, jaké dobrodružství! Potkalo vás to někdy?”
“Potkalo.”
“A tu vám bylo jako ve snu. To nejkrásnější je jenom dobrodružství. Tam, kde přestává být láska dobrodružstvím, stává se trápením.”
“Proč, proč to tak je!”
“Nevím. Nemohla by trvat, kdyby nebyla trápením. Hleďte, staří měli jediné jméno pro štěstí i náhodu. Ale bylo to jméno božské.”
Fortuna, myslil si Záruba teskně. Kdyby mne potkala na této cestě! Ale je těžko čekat na náhodu! -
Prosím vás, jak k tomu soused přijde, aby mu uprostřed rododendronů vyrážely nezničitelné šlahouny malin ze sousedovy zahrádky? Taková malina si leze pod zemí na metry daleko; žádný plot, ani zeď, ani zákop, ba ani ostnatý drát nebo výstražná tabulka ji nezastaví; pak vám vyžene prut uprostřed vašich karafiátů nebo pupalek, a mluvte s ní!
Kéž vám každá malinová plodnice zhořkne mšicí!
Kéž vám vyrazí výhony malinčí uprostřed vaší postele!
Kéž vám narostou bradavice zvící zralých malin!Avšak jste-li zahradníci ctnostní a řádoví, nezasadíte u svých plotů malin, ani rdesna, ani slunokvětu, aniž jiných rostlin, které, abych tak řekl, šlapou po soukromém vlastnictví vašeho souseda.
Když už chcete svého souseda potěšit, vysaďte si u svého plotu melouny. Mně se stalo, že ze sousedovy zahrádky vyrostl na mé straně plotu meloun tak obrovský, tak kanaánský, tak rekordní, že vzbudil úžas celé řady publicistů, básníků, ba i univerzitních profesorů, kteří nemohli pochopit, jak se plod tak gigantický mohl protlačit mezi tyčkami plotu. Po nějaké době počal dotyčný meloun vypadat poněkud necudně; i uřízli jsme jej a za trest snědli.
-
Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím tu na nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; a pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo jeli novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk.
Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost; a pokud se týče vlivu měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a baktérií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky. Ale o tyto vlivy mi nejde; jde mi o fakt, že zvedne-li obyvatel ulice oči od země, nevidí jiskřit hvězdy na nebi a nespatří tvář měsíce. Vyjde-li na práh svého domu, nepotká jako nejbližšího souseda Venuši nebo Jupitera. Není mu souzeno, aby řídil své kroky podle měsíce. Neví ani, je-li noc černá nebo bílá. Žije v bezhvězdné sluji jako macarát jeskynní, ale neuvědomuje si to. Macarát jeskynní si to také asi neuvědomuje.
[...]
Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál: až k měsíci a do sousedství hvězd. -
Přiznám se počestně, že když jsem se ve vlaku probudil a nejdřív se podíval oknem ven, zapomněl jsem dočista, kde jsem; viděl jsem podle trati cosi jako živý plot, za ním hnědá a rovná pole a z toho tu a tam čouhaly jakési prořídlé a rozflákané stromy. Měl jsem silný a uspokojivý dojem, že se nacházím někde na trati mezi Bratislavou a Novými Zámky, i počal jsem se strojit a mýt pískaje si z plna hrdla „Kysúca, Kysúca“ a jiné přiměřené písničky. Teprve když jsem vyčerpal svůj poklad národních písní, shledal jsem, že to, co jsem považoval za živý plot, je hustý porost dvoumetrových opuncií, tučných aloí a jakýchsi zakrslých palmiček, nejspíš Chamaerops, a ty rozflákané stromy že jsou datlové palmy; a že ta hnědá, zoraná rovina je podle všeho Andalusie.
Tak vidíš, člověče: kdybys jel po zorané pampě nebo po kukuřičných polích australských, po žitných lánech Kanady nebo já nevím kde, ono by to bylo také takové jako u Kolína nebo u Břeclavi. Nekonečně rozmanitá je příroda, a pokud se lidí týče, liší se chlupem, jazykem a tisícerými zvyky života; ale sedlákova práce je všude táž a upravuje tvář země ve stejné rovné a pravidelné brázdy. Jiné jsou domy a jiné kostely; ba i telegrafní tyče jsou v každé zemi jiné, jen zorané pole je všude stejné, u Pardubic jako u Sevilly. V čemž je něco velikého a drobet jednotvárného.
Ale abyste věděli, andaluský sedlák nekráčí těžkopádně a zeširoka jako náš; andaluský sedlák jede na oslíku, vypadaje nadmíru biblicky a legračně.
https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5084/Capek_Vylet-do-Spanel/11
-
Pokud mne se týče, myslím, že je to něco slepějšího než móda.
Že je to něco jako pud.
Že je to atavismus.
Že je to návrat k přírodě.Naturam expellas furca, tamen usque recurret.
Vyžeň přírodu dveřmi, a polezeš za ní oknem.
Vypuď ji z města, a pojedeš za ní na hory.Muselo k tomu dojít. [...] Protože čím dál tím méně žijeme v divokých hvozdech, putujeme, abychom tábořili v lesích. Honíme slunce a vodu, protože už nejsme sedláci ani rybáři. Dokonce jsme slunce a vodu jaksi objevili s nenasytnou a nebývalou náruživostí. Dlouhým seděním jsme objevili své vlastní nohy a počali jsme jich fanaticky užívat říkajíce tomu sport. Takový objev je především zhodnocení. Zhodnotili jsme sníh a vodu, slunce a vzduch a pohyb; učinili jsme svět krásnějším a drahocennějším.
-
To máte obyčejně tak: když takzvané životodárné sluneční paprsky to naberou nad padesát stupňů C; když tráva žloutne, listí na kytkách usychá a haluze stromů zplihle vadnou žízní a žárem, když země se puká, spéká se v kámen nebo rozpadá v palčivý prach, tu zpravidla
1. praskne zahradníkovi hadice, takže nemůže stříkat,
2. stane se něco ve vodárně a neteče vůbec žádná voda, a jste, jak se říká, v troubě; dokonce v rozpálené a žhoucí troubě.
V takové době zahradník marně svlažuje půdu svým potem; představte si, jak by se musel potit, aby to stačilo řekněme na menší trávník. Rovněž nepomůže nadávat, klnout, rouhat se a vztekle odplivovat, i když s každým plivnutím běžíme do zahrady (každá kapka vláhy je dobrá!). Tu tedy se zahradník uchyluje k onomu vyššímu řádu a počne fatalisticky říkat:
“Mělo by zapršet.”
“A kam jedete letos na letní byt?”
“Copak o to, ale zapršet by mělo.”
“A co říkáte Englišově demisi?”
“Já říkám, mělo by zapršet.” -
T.G.M.: "Na prázdniny jsme jezdili do Klobouk u Brna k rodičům; krajani od nás se tam chodili dívat na mou ženu, že prý jsem si vzal černošku; jiní zase slyšeli, že mám americkou milionářku, a přišli na mne, abych jim postavil železnici..."
https://www.kapkacapka.cz/2017/03/soukromy-docent_21.html
#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #hovorysTGM
-
A tu tedy hmatáš očima po mapě, jako bys jel rukou po celém povrchu země. Tady se zarývá zelený jazýček nížiny do brunátně hnědých hor. Jak krásná procházka, má duše, po zelené louce mezi skalami! I roste tam asi náprstník a verbena, slzičky Panny Marie a hnědá mateřídouška; dole však na louce jsou pomněnky a olše a třepetají se tam drobní modrásci, opojení vlhkem. Avšak přejdi sem, na tyto rusé, zvlněné vršky, jež se vsunují do zelených nížin jako záplava klasů; tu putuješ plavými stezkami, slunce tě hřeje v týle a žlutý otakárek klouže plachtovým letem nad světlými osinami úrody. I vidíš červené střechy vesnic, neboť města sestupují až do údolí a přilepují se jako vyboulená očka na modré žilky řek. Putuješ od města k městu; najdeš městečka zastrčená jako nějaká památka až docela vzadu v zásuvce; čteš jména, která nikdy nejsou v novinách, neboť pod nimi se žije tiše a beze změny; najdeš jména, která tě lákají, jako by tě tam čekalo něco krásného a podivného.
[...]
Pravím, krásné jsou mapy zemí a plné tajemných značek. Chtěl bys být všude; chtěl bys žít všemi životy na světě; chtěl bys vše znát a všude se zastavit, nasycen únavou a věděním. Ale nestačíš ani prožít mapu světa a přečíst všechna její znamení. Jen někdy na ní podstoupíš mlčelivou cestu očima; i vidíš mnoho, tak jako poutník, který nemá cíle, ale neputuje nadarmo. -
Vždycky se říká: Když někam jedete, naučte se tamnímu jazyku, abyste líp pronikli duši lidu, a kdesi cosi. Nuže, v takovém případě proniknete duši lidu asi tak, jako kdybyste jeli do Nového Bydžova; rozumíte všem hloupostem, které si lidé říkají, a kladete jim zbytečné otázky, jako například, jak se jmenuje tamhleta hora nebo kolik minut má tenhle vlak zpoždění.
Putuji po italské zemi nezatížen takovými zájmy; mé schopnosti i můj čas stačily jen na to, abych se italsky naučil číslovkám (dokonce jenom těm nižším), a i ta znalost mne chvílemi mrzí, neboť ruší mou sladkou odevzdanost do vůle boží. Nu ovšem, v mezinárodních hotelech se domluvíte francouzsky; ale jsou místa zajímavější než všechny hotely světa, a tam už přestává kosmopolitní bábel, tady už se nemůžeš vyptávat ani se domlouvat, ani od někoho něco chtít; tady už jenom spoléháš, že tě lidé nakrmí a napojí, ustelou ti a někam tě dovezou – jak a kam, to je zajisté v jejich moci, a nikoliv v tvé, ale svěříš se jim jako tvor němý a bezmocný, neschopný sám volit, bránit se a nadávat. A hle, dají ti jíst a pít, starají se o tebe, uloží tě; ty sám pak přijímáš to vše s tisíckrát větším povděkem, než kdyby sis to vše panovačně a obšírně naporoučel.
Putuješ s prostotou svatého Františka. Protože neumíš mluvit, nemůžeš nic od lidí chtít. Ano, chtít co nejméně, toť ta pravá pokora a odevzdanost života; nežádat víc než sousto a lože, přijmout vše, jak ti to dají, a důvěřovat, že to s tebou všichni dobře myslí, toť skromná bezstarostnost, jež v tobě vyvolává celou řadu ctností.
[...]
Věřte mi tedy: s trochou prostoty a trpělivosti by mohl člověk projít celým světem. Vcelku – až na málo výjimek je možno lidem důvěřovat; nic neposiluje optimismus více než tato zkušenost. Kdybych uměl italsky, byl bych přišel o rozkoš tohoto poznání; byl bych dokonce méně viděl, protože bych méně bloudil a neocitl se chvílemi v končinách, o nichž bedekr nemluví. -
Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin. Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města; teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání kol větrného mlýna.
Tedy první jeho dojem zpravidla je, že všechny končiny světa jsou celkem stejné (krom té zatracené měny); závěrečný jeho dojem pak bývá, že bez konce různé a krásné jsou končiny světa; ale k tomu dojmu dochází obyčejně, když už je na to pozdě a kdy zase nasedá do vlaku na hlavním nádraží hlavního města, pomalu už zapomínaje, co viděl.
https://www.kapkacapka.cz/2024/07/o-poznavani-cizich-zemi.html
-
Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: „Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, — nu, jeď si spánembohem,“ — tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak; ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák —
V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže — hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. — A tady ta pěšina — nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat — jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych být na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl...
-
Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: „Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, — nu, jeď si spánembohem,“ — tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak; ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák —
V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže — hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. — A tady ta pěšina — nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat — jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych být na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl...
-
Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: „Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, — nu, jeď si spánembohem,“ — tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak; ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák —
V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže — hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. — A tady ta pěšina — nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat — jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych být na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl...
-
Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: „Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, — nu, jeď si spánembohem,“ — tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak; ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák —
V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže — hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. — A tady ta pěšina — nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat — jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych být na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl...
-
Když člověk jede poprvé v životě za hranice své vlasti, cítí především strach z toho neznáma, do kterého se vrhá, ale nedává to příliš najevo. Za druhé cítí ohromnou odvahu k dobrodružství, pýchu dobyvatele a statečnost objevitelskou; má v sobě malou dušičku, ale nesmírně jaksi načepýřenou a nadouvající se téměř bolestně. Abyste věděli, já jedu do širého a cizího světa; já nejsem jen tak někdo, nýbrž veliký dobrodruh.
A když člověk takto jede podesáté nebo podvacáté, stáhne si cestovní čepici do očí, založí ruce a oddává se jakémusi sebelitování. Bože, jaká otrava, jaká obtíž! Zas abych se tloukl po všech čertech a ďáblech, měl nepříjemnosti s celníky, musil měnit peníze a hledal nocleh v hotelu, který neznám. Čerchmant mi byl dlužen tuhle cestu atd. atd.
[...]
A tak je to se vším, krom narození a smrti; to oboje má člověk, bohudík, odbyto hned napoprvé. V tom pak je celá rovnováha a vyváženost života: že totéž, co jedna část lidí dělá poprvé, s objevitelským zápalem a úžasem, druhá část dělá posté, zamlkle, nerada a s rutinou starého návyku. Svět, ve kterém by se dělalo všechno poprvé, by byl krásný a bláznivý; svět složený z věcí dělaných posté by byl omrzelý, věčně stejný a téměř rozumný. Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé, a cokoliv vyslovuje, říká to prvně, co svět světem stojí. -
Nebo zdá se podle starých zpráv, že Jan Hus nebyl vychrtlý asketa, nýbrž velmi tlustý muž; nemyslíte, že jeho vášnivý boj o pravdu a jeho putování do Kostnice je tím heroičtější?
[...]
Ve skutečnosti pravda je silnější, dramatičtější a – dokonce krásnější než sebeidealizovanější legenda; je o tolik krásnější, oč krásnější a mohutnější je život ve svých skutečných zápasech a činech než živý obraz na jevišti, ozářený bengálem. Najít heroismus a zásluhy ve figuře upravené na národní mýtus je snadné; těžší a uctivější jest uznat je ve skutečných lidech se vším všudy, jak jsou a jací byli. -
T.G.M.: "O tom jsem už mluvil a psal nejednou. Zpočátku za našeho pokřestění jsme kolísali mezi Západem a Východem; jsme zeměpisně na rozhraní Východu a Západu, a křesťanství k nám přišlo z Východu, tenkrát ještě neodděleného dogmaticky od Říma. Brzo jsme se stali západníky náboženskými, politickými i kulturními. To přiklonění k Západu je důležitá a rozhodující událost našich dějin. Později jsme první v Evropě – a zase pod vlivem Západu – provedli církevní obrodu a revoluci: jednotliví takzvaní kacíři i rozmanité sekty byli porůznu i před naší reformací, ale u nás poprvé se reformace stala záležitostí celého národa. Reformací českou byla připravena půda pro reformace v jiných zemích; Luther správně řekl, všichni jsme husity. Hus – Chelčický – Komenský jsou našimi náboženskými vůdci, vedle západního katolicismu. Hus postihl v náboženství a v církvi prvenství mravnosti; Chelčický postřehl souvislost církve se státem a žádal bohovládu; Komenský dovršil reformační úsilí poznáním, že obsahem duchovního života je vedle zbožnosti vzdělání a lidskost, a uložil veškeré výchově, aby byla officinou humanitatis, dílnou lidskosti."
https://www.kapkacapka.cz/2022/07/nabozensky-vyvoj-u-nas.html
#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #HovorysTGM
-
Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.
Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst, ani spát, protože ani to, ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek, ani zábava.
Zahálka, čistá, dokonalá zahálka není ani kratochvíle, ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného...
https://www.youtube.com/watch?v=eWewV9cvOkg&list=PL9Ri4zlznpTq-qV9FPZbx5FiEaVYWHnkP
https://www.lidovky.cz/nazory/karel-capek-nedelni-fejetony-chvala-zahalky.A120316_120629_ln_nazory_glu? -
Kdepak, dospělý člověk už dávno neví, co jsou opravdu prázdniny; ať dělá co dělá, už se jim nemůže tak naplno oddat jako dítě. Marně hlaholí každého jara, jak se letos těší na prázdniny, kam na ně pojede a jak jich bude užívat plnými doušky; až bude v tom kýženém užívání, shledá, že buď je tam příliš horko, nebo že pořád prší; že ho žerou ty nestydy mouchy, že jídlo není, jaké by mělo být, že je všude plno mravenců, že pivo nestojí za nic, že koupání je daleko a že tam je protivná společnost a že ani nemá s kým kloudně mluvit a že to je vůbec otrava a že loni to bylo lepší, a asi tři tisíce sedm set čtyřicet podobných “že”. Naproti tomu, pamatuju-li se dobře, dítěti nejsou mouchy a mravenci žádnou obtíží, nesužuje je horko, nečas ani špatné jídlo, je mu celkem jedno, jakých názorů jsou jeho bližní, ba je nezávislé i na přírodních krásách, ve kterých se odehrávají jeho prázdniny; dítěti stačí veliký fakt, že jsou prázdniny; jeho prázdniny jsou, abych tak řekl, o sobě. Jsou to Čisté Prázdniny.
[...]
Kdepak, dospělý člověk už dávno nemá tolik ze svých prázdnin; a marně bude honit ztracené Čisté Prázdniny na březích moře nebo na vrcholech hor. Víte, dospělý člověk už nemá ten nesmírný požitek z nemusení a svobody; copak nevidíme dospělé lidi tuhle a tamhle ve světě dělat všechno možné, aby si urobili svět ze samého musení a přikazování? Z jakýchsi příčin dospělí lidé už nemají tolik smyslu pro zázračnost svobody a neužijí z ní té pravé radosti; a co se týče požitku z velikosti a slávy Času, nejsou ho už teprve schopni. Není pro ně takových čistých prázdnin, kde by ostře a trapně nepocítili: Bože, to ten čas utíká! -
Pročetl jsem už slušnou řadu arktických cestopisů, ve kterých skládaly své vědecké i heroické účty pyšné i tragické polární výpravy; ale žádný z nich nebyl pro mne tak poučný a objevitelský jako hovorná šváda strýčka Welzla; žádný mi tak dobře neřekl, jaké podivné barvy mají ledovce, jak detonuje zamrzající moře a jak se tam nahoře lidé živí. Žádný Jack London by nevylíčil názorněji psychologii polárních ztracenců, kteří se střílí pro bolení zubů, jsou šíleně zamilováni do bílé slečinky z plakátu na mýdlo, snášejí útrapy, které se už nezdají být pro člověka, a přece se vracejí znovu na ledový Sever, když náhoda života jimi smýkla zpátky mezi lidi.
Je veliký rozdíl mezi cestováním a životem; Eskymo Welzl zná svůj Sever až příliš dobře, tak dobře, že by ho snad ani nenapadlo vypravovat to rozkošné množství poutavých a intimních věcí, kdyby své vzpomínky psal sám. Naštěstí pero není jeho obor; vyskytli se dva zvědaví a čiperní lidé, kteří se ho dovedli všetečně vyptat:
A jak je to, strýčku Welzle, tam na Severu se ženskými?
A co když člověku umrznou prsty?
A co dělá takový polárník, když je polární noc? -
Když už byl Švehla v rekonvalescenci po své dlouhé nemoci, vypravoval: “Kamaráde, já jsem nemohl ležet, musel jsem sedět v lenošce, přivázán, abych nespadl. Nemohl jsem spát, nemohl jsem jíst. Nesnášel jsem světlo, zvuk ani vůni. Dny a noci, dny a noci, týdny a měsíce jsem tak seděl potmě se zavřenými okenicemi. Když to začalo být lepší, tak už mohli otevřít okenice štěrbinkou, každý den o milimetr víc; to bylo světlo. Potom otvírali škvírou i okno, každý den o kousek šíř a o pár vteřin déle. Tehdy bylo jaro, a já jsem slyšel zpívat ptáky. Člověče, to byla krása! Nejdřív, časně zjara, zpívá každý pták jenom několik tónů; každý den si kousek přidá, nepřijde hned s celou písničkou, ona mu teprve narůstá… A díval jsem se, jak rostou pupence: jak se lesknou, jak tloustnou a mění barvu, a pak se to začne otvírat – Já jsem ani nedýchal. To je taková krása –” Náhle mávl rukou. “Hlouposti. Jakápak krása! Politika, člověče, politika, to je teprve ta pravá krása!”
https://www.kapkacapka.cz/2022/09/drobty-ze-svehlovych-hovoru.html
-
Kdyby to bylo něco platno, padl by zahradník denně na kolena a modlil by se asi takto:
“Panebože, udělej to nějak tak, aby každý den pršelo asi tak od půlnoci do tří ráno, ale víš, tak pomalu a teple, aby to mohlo vsáknout; ale aby přitom nepršelo na smolničku, tařici, devaterník, levanduli a ty ostatní, které jsou Ti v Tvé nekonečné moudrosti známy jako byliny suchomilné, – kdybys chtěl, napíši Ti je na list papíru; a slunce aby svítilo po celý den, ale ne všude (například ne na tavolníky, aniž na hořec, bohyšku a rododendron) a ne tuze moc; aby bylo hodně rosy a málo větru, dost žížal, žádné mšice a slimáci, žádné padlí, a aby jednou za týden pršela zředěná močůvka a holubí trus, amen.”
Neboť vězte, že tak tomu bylo v zahradě ráje; jinak by to tam tak nerostlo, co vás nemá. -
Myslím, že podle mínění pesimistů byl svět v úpadku od toho dne, kdy byl stvořen, a že už Adam pochmurně tvrdil svým synům, že to jde s lidstvem katastrofálně dolů, dávaje najevo vážné obavy, kam to takhle dospěje...
[...]
Filozofický požadavek svobody myšlení odpovídá přesně demokratickému požadavku svobody jedince. Co je pro myšlení svobodná kritika, to je pro demokracii veřejná kontrola. Ani rozum, ani demokracie nepřijímá nic z titulu autority, nýbrž podrobuje to svému zkoumání; neopírá se o moc imperativní, nýbrž o souhlas.Abychom si ušetřili lacinou námitku: to ovšem neznamená, že demokracie, tak jak je, je ve všem všudy racionální nebo že řekněme parlament se nám jeví jako Chrám Rozumu. I v tom jde demokracie cestou rozumového poznání: že je věčně nehotová, že nás pořád zklamává a nutí nás ustavičně se vyrovnávat s novými a novými zkušenostmi. Nebudeme považovat demokracii za dosažený ideální stav, nýbrž za věčný úkol, tak jako věčným úkolem je poznání. Nečekejme od ní, že nám na všecko odpoví nebo že má po ruce remeduru na kteroukoliv naši bolest a svízel. Demokracie právě znamená, že jsme se zřekli zázraků a čarování; každý její krok dál se musí platit značnou námahou a trpělivostí. I demokracie bývá zneužito, jako se rozumu zneužívá k všelijakému chytráctví; ale což je na tomto světě něco chráněno před zneužitím?
Neprovádím komparaci; míním striktně a poctivě, že rozum a demokracie pocházejí z jednoho pytle. To není náhoda, že se každé zrušení demokracie obrací tak radikálně proti základní pozici rozumu, to jest proti svobodě myšlení.
[...]
Rozumí se, že demokracii lze také (a lépe) definovat v termínech docela jiných: v termínech lásky a úcty k bližnímu, rovnosti a bratrství, dobré vůle a humanity. To je obsah demokracie, ale její metoda je rozumová – musí být rozumová, má-li být obecná; demokracie je racionální metoda lásky k lidem...Intelekt a demokracie
https://pritomnost.cz/archiv/cz/1934/1934_18_7.pdf#KarelCapek #Capek #intelekt #demokracie #intelektademokracie
-
První z těch ideálů, které vzdělaný svět přijímá právě jakožto anglické, je prostě ideál džentlmena. Mohli bychom citovat duchaplnější definice, co to vlastně džentlmen je; ale pro praktickou potřebu stačí, že džentlmen je muž, kterému můžeme důvěřovat. Můžeme se spolehnout na jeho slovo a na to, že splní své povinnosti a závazky; učiní to už proto, že si náramně váží sebe sama.
[...]
Druhý z těch ideálů, ve kterých my zvenčí vidíme zvláštní výraz anglického charakteru, je cosi puritánského, čemu se snad říká počestnost nebo jak chcete; mezi všemi národy světa Angličané nejvíc posuzují věci a činy podle toho, jsou-li fér, slušné, po vůli Boží a zkrátka morální. Víc než jiní lidé chováte vy Angličané utkvělou myšlenku, že jest jedna morálka a jedno lišení dobra a zla, platné pro všechny lidi.
[...]
Třetí britský ideál, ve větší nebo menší míře adoptovaný celým světem, je demokracie: nejen demokracie institucionální, na níž má stejný podíl Francie, ale také mravní demokracie, která záleží v úctě k osobní svobodě každého člověka. [...] Jak se zdá, ideál osobní svobody překáží jinému modernímu ideálu, který se jmenuje Moc; právě ve jménu Moci je mravní svoboda člověka zahazována do starého haraburdí...Anglie zvenčí
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1934/1934_5_12.pdf (str. 8/774) -
Jsou v politice dva velmi zřejmě odlišné druhy lidí: jedni, kteří při každé příležitosti říkají “naše strana”; a druzí, kterým to slovo jaksi vázne v krku.
Ti první třeba prohlašují, že “naše strana je pro ozdravění financí”; kdybyste je rozkrájeli, neřeknou, že “sám prostý a zdravý rozum” nebo “každý slušný člověk” je pro ozdravění financí. Provolávají, že “naše strana je na stráži proti nepřátelům státu”; nikdy by nepřiznali, že koneckonců na stráži proti nepřátelům je každý občan, který má svých pět pohromadě. Tvrdí, že “naše strana učiní vše proti nezaměstnanosti”; ale nikterak nejsou ochotni dodat, že proti nezaměstnanosti má učiniti vše obyčejný lidský rozum a cit.
[...]
Ten druhý druh lidí – a to jsou obyčejně ti méně političtí nejsou za živého boha s to říci, že jsou pro finanční rovnováhu ve jménu své strany; jsou pro ni jen proto, že tomu chce normální občanský rozum. Netvrdí, že “naše strana je pro snížení daní”, protože pro snížení daní je patrně srdce všech poplatníků. Vyslovují-li nějaký vážný požadavek, vyslovují jej jako postulát zdravého smyslu, a ne jako postulát své strany. Jaksi by se styděli říci, že “naše strana je pro to, aby lidé neumírali hlady”; neboť to není věcí strany, nýbrž prostě věcí svědomí. Říká se “naše strana”, místo aby se říkalo zkušenost, rozum, slušnost, povinnost nebo svědomí. Avšak obyčejnému a slušnému občanu se poněkud příčí, aby se oháněl “naší stranou”, pokud se může ohánět vlastním rozumem.Je-li někdo pro užitečné a dobré věci proto, že je právě “naše strana”, je snad dobrým straníkem, ale trochu špatným občanem. Pokud budou mít politikové plné huby “našich stran”, potud není v politice místa pro některé přirozené důvody, jako je rozum a svědomí; má-li se kdy naše politika změnit, je nám víc třeba skutečných občanů než skutečných straníků.
-
Mám sympatii k tomu, když je někdo pánem ve svém domě, a přál bych si, aby všichni lidé byli pány ve svém domě. Je v pořádku, aby muž byl pánem ve svém domě, ovšem s podmínkou, že také jeho žena je paní v domě a že i jejich děti jsou váženými pány v domě svých rodičů. Nejvíc se mi líbilo v zemích, kde všichni lidé jsou pány ve svém domě i mezi lidmi; v Anglii každý člověk až po kamelota a člena sněmovny lordů má právo být považován za džentlmena; ve Španělsku každý chlapík až po čističe bot je caballero a má na nose napsánu svou kavalírskou čest. Být pány, to ano: ale otázka je, jakými pány.
Být pánem v domě, to ovšem neznamená pokřikovat po chodbách, aby každý viděl, kdože je tady pánem; být pánem domu, to znamená starat se o ten dům, aby netekla střecha a nemokvaly zdi. Aby to byl krásný, čistý a dokonale udržovaný dům. Aby to nikde nesmrdělo a nehnilo, aby se nikde neválelo svinstvo, aby nic nechátralo. Pán v domě se pozná podle toho, že na všechno myslí a že chce ze svého domu udělat dobrý, moderní, zdravý a v každém směru slušný dům. Dělat pána je snadné; na to stačí fouňovství. Ale být pravým pánem a hospodářem v domě, to už je těžší; to už není věc poroučení, ale rozumu a chuti udělat ze svého domu to nejlepší, co je v lidské moci.
[...]
Ten dům musí být dobrý, a musí být dobrý pro všecky, kdo v něm jsou; teprve pak budeme v něm všichni pány, a všichni ve svém domě. Jinak by heslo, že chceme být pány ve svém domě, znamenalo, že někteří budou v tom domě domácími pány, a druzí chudou pakáží, která mrzne ve sklepě nebo v podkroví. Ale máme-li my všichni, my národ, být pány ve svém domě, pak musíme koukat, aby nebyl pro spoustu lidí trudnou a nelidskou dírou. A žádný pořádný pán v domě nebude trpět, aby v jeho domě musili lidé žít v mornách bez světla, vzduchu a krbu. Chceme být pány ve svém domě. Tedy především: chceme být ve svém domě džentlmeny.https://www.kapkacapka.cz/2018/01/chceme-byt-pany-ve-svem-dome.html
-
T.G.M.: "Já nemám rád prázdné mluvení o slovanství, jako nemám rád vlastenčení. Prosím vás, kolikpak z našich slavjanofilů dovede aspoň číst rusky, polsky, srbsky? Stejně tak jako ti lidé, co mají plná ústa, že jsme národ Husův: kdo z nich pročetl aspoň kousek Husa, a nejen Husa, aspoň jednu knihu bratrské reformace? A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.
Já vím dost dobře, jak veliký, ale také jak těžký program je slovanství; zabýval jsem se studiem Polska, studoval jsem Rusko, pracoval jsem politicky s Charváty a Srby; jsem víc než napůl Slovák a už před padesáti lety jsem přišel s programem Slovenska. To se rozumí, že bych to nedělal bez lásky, člověk už je takový, že rád poslouchá svého srdce; právě proto o lásce nemluví, ale hledá pomoci rozumem. Mně vždycky bránil jakýsi stud, abych říkal slova “vlast”, “národ” a tak. Nevyvolávám-li o sobě, že jsem vlastenec, nekřičím o tom druhém, že je zrádce vlasti; musím trpělivě dokazovat, že jeho cesta je z těch a těch důvodů chybná. Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat.
Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov. Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filozofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky."
https://www.kapkacapka.cz/2016/10/skola-jine-zajmy.html
#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #HovorysTGM
-
“Brejden, pane, jak se máte?”
“Ále špatně, pane, za nic to nestojí.”
“Nono, a co vám chybí?”
“Ale to víte, starostí je –”
“Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na místě.”
“To byste to chyt! A jak se vede vám?”
“Ale to víte, bídně. A co zdravíčko?”
“No taktak. A rodina zdráva?”
“Ještě to ujde. No tak máucta.”
“Služebník.”To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola.
[...]
Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit.
Tak tedy: Jak se vám vede?O naříkačích: https://www.youtube.com/watch?v=Y0Q40cc2Vxs
-
“Brejden, pane, jak se máte?”
“Ále špatně, pane, za nic to nestojí.”
“Nono, a co vám chybí?”
“Ale to víte, starostí je –”
“Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na místě.”
“To byste to chyt! A jak se vede vám?”
“Ale to víte, bídně. A co zdravíčko?”
“No taktak. A rodina zdráva?”
“Ještě to ujde. No tak máucta.”
“Služebník.”To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola.
[...]
Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit.
Tak tedy: Jak se vám vede?O naříkačích: https://www.youtube.com/watch?v=Y0Q40cc2Vxs
-
Mohl bych tu uvést celou řadu velkých a potěšujících radostí života, jako je láska, konání ctnostných skutků, požívání oblíbeného jídla, májový den, úspěch, hlavní výhra a veletucet jiných dobrých věcí. Ale kdybych to bral takto zeširoka, jistě bych zapomněl na jednu hřejivou radost života, které si může dopřát každý: totiž požitek raditi svému bližnímu.
[...]
Nechcete-li, aby vaše rada selhala, raďte v rysech pokud možno obecných. Dejme tomu, přijde k vám človíček, který se chce nějak živit a nemá do čeho píchnout. Obyčejně mu neřeknete a nemůžete říci “Jděte tam a tam a bude o vás postaráno”. Nýbrž promluvíte asi takto: “Hlavu vzhůru, příteli; nesmíte zoufat. Ohlédněte se po nějaké stálé práci, a jak ji budete mít, držte se jí. Božínku, člověk to může v každém oboru někam přivést! Jen neztrácet odvahu! Musíte mít otevřené oči!” a tak dále. Radíme-li takto, cítíme se zvláštním uspokojením, jak jsme moudří a znalí života. Radíme-li, nečiníme to zpravidla, aby tomu druhému bylo pomoženo, nýbrž právě pro tu čistou a rozšafnou radost z radění samotného. Jsou rozpačití lidé, kteří místo obecné rady dají postiženému raději pár korun. Těm, pravím, je odepřeno libé vědomí, že měli mravní vliv na život a celou budoucnost svého bližního. Rozpačití lidé jsou vůbec vždy v nevýhodě.Jiný druh potěšení je radit kováři, jak má kovat, nebo ministrovi, jak by si měl počínat. Když na to přijde, každý z nás by dovedl poradit všem odborníkům na světě, jak by to měli dělat. Ale protože se svět celkem o naše rady nestará, máme aspoň tu satisfakci, že to s ním jde všelijak, což má svět z toho, že se neřídí podle naší hlavy, a my můžeme říci, že mu to patří. Ať si následky přičte sám, jak říkají lidé rady dávající.
Z toho je zřejmo, že raditi je zdroj nevyčerpatelných radostí a uspokojení.
-
"...Spravedlnost musí bejt. Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska."
Zločin na poště
audio: https://www.youtube.com/watch?v=jxSeiMFeM3s
text: https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5077/Capek_Povidky-z-jedne-kapsy/24 -
Já vím, dnes je hrozně daleko od národa k národu, a člověk si myslí ledacos; pravda, na mnohé se zlobí a říká si, nikdy, nikdy nebude zapomenuto, co se stalo; prosím vás, co si do té nebývalé dálky a cizoty můžeme říci?
A pak si člověk vzpomene třeba na Anglii, a najednou vidí před sebou červený domeček v Kentu; starý pán ještě pořád stříhá nůžkami keře a děvče si to rovně a bystře šlape na kole. A vidíš, chtěl bys je vlastně pozdravit.
How do you do?
How do you do?
Pěkné počasí, že?
Yes, very fine. –
Tak vidíš, to by bylo odbyto, a je ti lehčeji.Teď bys mohl vystoupit po kamenných schodech do té švábské hospody, pověsit klobouk na věšák a pozdravit: Grüss Gott, meine Herren. I poznali by, že jsi cizinec, a mluvili by u stolu trochu tišeji, chvílemi se po tobě zkoumavě dívajíce. Ale když by viděli, že otíráš dno svého džbánku o červený ubrus stejně jako oni, byli by méně nedůvěřiví a ptali by se:
Woher, woher, mein Herr? –
Aus Prag. –
So, so, aus Prag, divili by se; a jeden z nich by řekl, že byl jednou v Praze. Před třiceti lety.
Eine schöne Stadt, řekl by, a ty by ses přece jen tak trochu zaradoval.Nebo by ses zastavil Au rendez-vous des chauffeurs; ten sedlák v modré haleně právě dopíjí svou sklenku bledého vína a utírá si dlaní kníry.
Fait chaud, řekl bys. Ŕ votre santé! –
Ŕ la vôtre, povídá sedlák;
dál není vlastně co povídat, ledaže bys mu řekl:
Ne, mon vieux, na vás se opravdu nezlobím; co abychom spolu vypili ještě jednu sklenku?
https://www.kapkacapka.cz/2016/08/pozdravy.html -
Já vím, dnes je hrozně daleko od národa k národu, a člověk si myslí ledacos; pravda, na mnohé se zlobí a říká si, nikdy, nikdy nebude zapomenuto, co se stalo; prosím vás, co si do té nebývalé dálky a cizoty můžeme říci?
A pak si člověk vzpomene třeba na Anglii, a najednou vidí před sebou červený domeček v Kentu; starý pán ještě pořád stříhá nůžkami keře a děvče si to rovně a bystře šlape na kole. A vidíš, chtěl bys je vlastně pozdravit.
How do you do?
How do you do?
Pěkné počasí, že?
Yes, very fine. –
Tak vidíš, to by bylo odbyto, a je ti lehčeji.Teď bys mohl vystoupit po kamenných schodech do té švábské hospody, pověsit klobouk na věšák a pozdravit: Grüss Gott, meine Herren. I poznali by, že jsi cizinec, a mluvili by u stolu trochu tišeji, chvílemi se po tobě zkoumavě dívajíce. Ale když by viděli, že otíráš dno svého džbánku o červený ubrus stejně jako oni, byli by méně nedůvěřiví a ptali by se:
Woher, woher, mein Herr? –
Aus Prag. –
So, so, aus Prag, divili by se; a jeden z nich by řekl, že byl jednou v Praze. Před třiceti lety.
Eine schöne Stadt, řekl by, a ty by ses přece jen tak trochu zaradoval.Nebo by ses zastavil Au rendez-vous des chauffeurs; ten sedlák v modré haleně právě dopíjí svou sklenku bledého vína a utírá si dlaní kníry.
Fait chaud, řekl bys. Ŕ votre santé! –
Ŕ la vôtre, povídá sedlák;
dál není vlastně co povídat, ledaže bys mu řekl:
Ne, mon vieux, na vás se opravdu nezlobím; co abychom spolu vypili ještě jednu sklenku?
https://www.kapkacapka.cz/2016/08/pozdravy.html -
#MilenaJesenska, Praha, ráno 15. března 1939:
Je vůbec podivné, jak se změní věc, rozpadne-li se nějaká formace na jedince a stojí-li člověk před člověkem. Na Václavském náměstí potkala česká dívka skupinu německých vojáků — a protože to bylo už druhý den, protože jsme měli všichni už nervy trochu unavené a protože druhý den teprve člověk chápe lépe a myslí víc - vyhrkly jí po tvářích slzy.
A tu se stalo něco podivného: přistoupil k ní německý voják, prostý a obyčejný vojáček a povídal: Aber Fräulein, wir können doch nichts dafür...!
Řekl to, jako by chlácholil malé dítě...
[...]
V jednom voze pouliční dráhy udála se jiná věc: český mladík s nějakou páskou na rukávě měl mnoho řečí: co jako teď uděláme a komu teď napráskáme a jak to jako teď skoncujeme a jak teď se světem zatočíme. Mimo tu pásku na rukávě měl také odznak hákového kříže na klopě kabátu.
A když už ty řeči zapadaly do velkého ticha celého vozu, vstal najednou německý důstojník, který seděl v koutě a přistoupil k chlapci, oslovuje ho česky:
»Vy jste Čech?«
Chlapec se nakohoutil a náramně sebevědomě řekl: »Ano, já jsem Čech.«
A tu mu ten důstojník vyndal odznak hákového kříže z kabátu a řekl velmi klidně a velmi důrazně: »Pak nemáte právo nosit něco podobného.«
Vidíte, jsou chvíle, kdy by člověk chtěl přistoupit k německému důstojníku a říci mu: Děkuji vám, pane.
[...]
...přemýšlela jsem o Velké Ilusi: budeme vskutku jednou žít vedle sebe — Němec, Čech, Francouz, Rus, Angličan — aniž bychom si ubližovali, aniž bychom se musili nenávidět, aniž bychom si činili navzájem bezpráví?
Budou si skutečně říše jednou rozumět tak, jako si rozumí jednotliví lidé?
Padne jednou hranice mezi zeměmi, jako padá ve styku s lidmi?
Jak by bylo krásné dožít se toho!Milena Jesenská: Praha, ráno 15. března 1939. Přítomnost. 22.3.1939 (str. 11-12)
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_3.pdf#KarelCapek #Capek #Jesenska #novinarka #reporterka #Pritomnost #CasopisPritomnost
-
#MilenaJesenska, Praha, ráno 15. března 1939:
Je vůbec podivné, jak se změní věc, rozpadne-li se nějaká formace na jedince a stojí-li člověk před člověkem. Na Václavském náměstí potkala česká dívka skupinu německých vojáků — a protože to bylo už druhý den, protože jsme měli všichni už nervy trochu unavené a protože druhý den teprve člověk chápe lépe a myslí víc - vyhrkly jí po tvářích slzy.
A tu se stalo něco podivného: přistoupil k ní německý voják, prostý a obyčejný vojáček a povídal: Aber Fräulein, wir können doch nichts dafür...!
Řekl to, jako by chlácholil malé dítě...
[...]
V jednom voze pouliční dráhy udála se jiná věc: český mladík s nějakou páskou na rukávě měl mnoho řečí: co jako teď uděláme a komu teď napráskáme a jak to jako teď skoncujeme a jak teď se světem zatočíme. Mimo tu pásku na rukávě měl také odznak hákového kříže na klopě kabátu.
A když už ty řeči zapadaly do velkého ticha celého vozu, vstal najednou německý důstojník, který seděl v koutě a přistoupil k chlapci, oslovuje ho česky:
»Vy jste Čech?«
Chlapec se nakohoutil a náramně sebevědomě řekl: »Ano, já jsem Čech.«
A tu mu ten důstojník vyndal odznak hákového kříže z kabátu a řekl velmi klidně a velmi důrazně: »Pak nemáte právo nosit něco podobného.«
Vidíte, jsou chvíle, kdy by člověk chtěl přistoupit k německému důstojníku a říci mu: Děkuji vám, pane.
[...]
...přemýšlela jsem o Velké Ilusi: budeme vskutku jednou žít vedle sebe — Němec, Čech, Francouz, Rus, Angličan — aniž bychom si ubližovali, aniž bychom se musili nenávidět, aniž bychom si činili navzájem bezpráví?
Budou si skutečně říše jednou rozumět tak, jako si rozumí jednotliví lidé?
Padne jednou hranice mezi zeměmi, jako padá ve styku s lidmi?
Jak by bylo krásné dožít se toho!Milena Jesenská: Praha, ráno 15. března 1939. Přítomnost. 22.3.1939 (str. 11-12)
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_3.pdf#KarelCapek #Capek #Jesenska #novinarka #reporterka #Pritomnost #CasopisPritomnost
-
Buď půjde Evropa do nové války, do série katastrof; žádná válka nedá konečné hranice, a každý politický nebo hospodářský nacionalism se bude vždycky srážet s nacionalismy jiných státních značek.
Nebo – ta možnost není dosud vyvrácena – Evropa se rozhodne pro tu druhou cestu. Jsou-li to hranice, co stojí v cestě míru mezi národy, dobrá, učiňme je méně hranicemi. Je-li to, co nás dělí, hospodářský a politický nacionalism, zkusme spravovat svět mezinárodním hospodářstvím a světovou politikou. Nemáme práva myslet, že lidstvo bude i za tisíc, za deset tisíc let tak pitomé a primitivní, aby své konflikty vyřizovalo stále jako psi na ulici.
Jednou se dojde k metodám méně animálním; proč by s nimi Evropa nezačala už teď? Nevěřit v takovou možnost znamená být přesvědčen o konečné impotenci lidského ducha, který se honosí tím, že ovládl přírodní síly, ale nestačí na to, aby spravoval a reguloval společnost lidskou – sociálně i politicky.
Překonat hospodářský a politický nacionalism: dnes je to skoro utopie – nebo při jiné formulaci revoluční program; ať to nebo ono, je to jediná cesta otevřená rozumu a doufání. Lze osvobodit svět od nacionalismu zisku i prestiže; ale zbavte se ho, a národy zůstanou. I kdyby už nebylo třeba hranic, ve kterých by se zakopaly proti druhým, budou tu národy a budou se chtít udržet se svou řečí, svým vědomím, se svým velikým já daným dějinami, zemí a jazykem. Půjde-li Evropa tou jedinou cestou, jež není katastrofální, přestane se to národní vědomí vyjadřovat tak hrozivě v nacionálních egoismech politiky a hospodářství, ale nezmizí ze světa; to dítě se nedá vylít s vaničkou. Národ jako přírodní skutečnost podrží svou vitalitu a bude chtít ji vyjádřit; nuže, to je a bude poslání tvůrčí kultury.
Nebude-li už muset politika a hospodářství zápasit o bytí národa, ukojí národ tu potřebu svébytnosti v tom, co jej bude mezi všemi vyjadřovat duchovně...
-
T.G.M: "A nejpohodlnější je vlastenčit; již Havlíček přece bojoval proti tomu vlastenčení hubou, přeje si vlastenectví rukou. Dnes přece, ve vlastním státě, každý občan musí být vlasteneckým; ale ovšem stejný stupeň lásky k národu a vlasti nevylučuje různost politického programu – tu třeba tolerance a věcné diskuse a nemaskovat stranickost vlastenectvím.
S tím souvisí, že naše listy ochotně přinášejí zprávy, které se jim dodávají. Mnohé ty zprávy jsou nezaručeny, anonymní a zjevně nepravdivé a stranické, ale naše listy jich nekontrolují, a proto potřeba těch stálých oprav, odsud ta chronická polemika a způsob těch polemik – tu bych zase musel učinit zmínku o těch našich dvou veleobcích.
Zdůraznil jste stranickost politického života. Výtka se jistě týká do značné míry žurnalistiky. Ta stranickost ohrožuje také to zpravodajství. Člověk, aby se dověděl, co se děje, musí prohlížet listy všecky, a protože to nemůže dělat každý, stranickost se udržuje a šíří. Jsme oba žurnalisté, a proto zakončíme přáním, aby naše žurnalistika byla školou demokracie a věcnosti. A něco Havlíčka co do žurnalistické techniky!"
https://www.kapkacapka.cz/2019/02/interview-s-prezidentem-masarykem.html
#KarelCapek #Capek #Masaryk #tomasgarriguemasaryk #hovorystgm
-
Slovo “náš” označuje hlavně velmi slavné a výtečné osoby: náš Hus, náš Žižka, náš Palacký, náš Aleš a Smetana, náš Svatopluk Čech a mnoho jiných. Naproti tomu nikdy se neříká “náš Milota z Dědic”, “náš Koniáš”, “náš Dedera” – abych nejmenoval nikoho živého.
[...]
K čemu náš Hus mluvil pravdu, lže-li náš Vašek? Co tu pomůže náš udatný Žižka, je-li náš Franta zbabělý jako králík?Pro nás je náš národ zobrazen naším Žižkou, naším Komenským, naším Smetanou a tak dále; pro přespolní, sousedy a cizince je však náš národ zobrazen naším Vaškem, naším Honzou, naším ministrem, naším kýmkoliv; a nejsmutnější je, že se ty dva obrazy sobě naprosto nepodobají.
Možná že náš Hus vrhá trochu světla na našeho Frantu; horší je, vrhá-li náš Franta trochu stínu na našeho Husa.
-
Myslete si, že by k nám přiletěl distingovaný cizinec z Martu nebo z Mléčné dráhy a řekl: “Tuze nás zajímá váš národ; prosím vás, kteří pak jsou vaši největší národní hrdinové, abych se o nich něco dověděl a udělal si podle nich názor o vašem národním duchu? Prosím jenom tři jména; ostatní si opatřím sám.”
Tu byste podle všeho bez dlouhého rozmýšlení řekli: Hus, Komenský, Havlíček. A distingovaný cizinec by se ponořil do studia těchto tří představitelů a po čase by podal svým krajanům asi tuto zprávu:
1. Národ český zdá se být povýtce založení kritického (vide Hus a Havlíček);
2. dává přednost jasným důkazům (Hus), smyslovému názoru (Komenský) a zdravému rozumu (Havlíček);
3. je od kosti nacionalistický a pokrokářský, klade velkou váhu na intelektuální vzdělání;
4. dává se rád zabít pro své přesvědčení, ale dá svůj život koneckonců draho, neboť je náramně činný;
5. je světové, nelokální přirozenosti, přerůstá svými zájmy a svým duchem hranice své vlasti.
[...]
Říkáme si rádi “národ Havlíčkův”; kdybychom jím opravdu byli, tedy bychom museli mít:
- náramně kritický rozum, nůž skepse aspoň o šestnácti čepelích, zdravou nedůvěru k frázi, humor, lehkost a jistotu ducha, esprit, světovost, padesát tisíc zájmů na životě;
- ukrutnou chuť k práci, praktičnost, břitkost, honěnost světem, pojmovou jednoduchost, tendenci k uskutečňování;
čili zkrátka intelekt, kterému se u nás říká “francouzský”, a praktickou životnost, která se jmenuje “anglosaská”.
Jak vidíte, můžeme být velmi tradicionální, velmi samorostlí, abychom byli západníky. Anebo můžeme se velmi nesentimentálně, chutě a prakticky chopit svých úkolů, čile vyhlížet do světa, rozloučit se s teplou pecí domácích zvyků, abychom zrovna tím vším navázali na určitou křepkou tradici “národního ducha”.https://www.kapkacapka.cz/2016/06/o-narodni-povaze.html
#Capek #KarelCapek #Havlicek #KarelHavlicekBorovsky #onarodnipovaze
-
Snad se uzavře konečně národnostní mír, ale jen proto, aby se mohlo zápasit třídně; snad se potom zase udělá třídní mír, aby se mohlo vraždit a nenávidět v nějakém jiném jménu. Je zbytečno potírat nacionalismus, nepotíráte-li především ducha nenávisti. Je zbytečno potírat krajní socialism, nebudete-li nejprve potírati nenávist. Nedojde-li se k tomu, není vítězství žádné strany, žádné víry, žádného pokroku ničím více než epizodou.
-
Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: “Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: “Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: “To se ví!”
Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo: “Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. Řeknete si, že s takovou sebrankou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel.
K večeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho –
-
Je známo, jak míval pan prezident Masaryk rád svého starého koně Hektora; bylo to rozumné, a přitom hrdé zvíře, které se nedalo jen tak předhonit. Pan prezident ho vždycky před jízdou poplácal po šíji a podal mu kostku cukru.
“Proč mu dáváte odměnu před jízdou?” ptal se jednou host.
“To není odměna,” namítl pan prezident. “Ale já bych chtěl, aby se ten kůň na vyjížďku taky těšil.”
*
Jinak neměl k zvířatům příliš blízkého vztahu; vadil mu v tom až příliš vyvinutý smysl pro tělesnou čistotu. Nikdy neměl doma psa a dával najevo, že se to jaksi nepatří.
...Nicméně jednou byl přistižen, jak si hraje se štěnětem svých vnoučků; uvázal papírek na provázek a rozdováděl psisko, až bylo bez sebe blažeností. Ale to si myslel, že ho při tom nikdo nevidí.https://www.kapkacapka.cz/2017/07/drobnosti-o-velkem-prezidentovi.html
#Capek #KarelCapek #Masaryk #tomasgarriguemasaryk #hovorystgm
-
Když pánbůh stvořil celý svět a všechna zvířata, postavil jim v čelo psa jako nejlepšího a nejmoudřejšího. Všechna zvířata v ráji žila a umírala a zase se rodila šťastně a spokojeně, jen psi byli čím dál smutnější.
Ptal se tedy pánbůh psů: ,Proč jste smutni, když ostatní zvířata se radují?‘
I řekl nejstarší pes: ,Víš, panebože, těm ostatním zvířatům nic neschází; ale my psi máme kousek rozumu tadyhle v hlavě, a tím rozumem poznáváme, že je něco vyššího než my, že jsi ty, ó Stvořiteli. Ke všemu si můžeme čuchnout, jenom k Tobě ne, a to nám psům tuze schází. Pročež, ó Pane, splň naši touhu a stvoř nám nějakého boha, ke kterému bychom si mohli čuchnout.‘I usmál se pánbůh a řekl: ,Přineste mi nějaké kosti, a já vám stvořím boha, ke kterému byste si mohli čuchnout.‘
I rozběhli se psi a každý přinesl nějakou kost: ten lví, ten koňskou, ten velbloudí, ten kočičí, zkrátka ode všech zvířat, jen žádnou psí kost ne; neboť žádný pes se nedotkne ani psího masa, ani psí kosti. Byla pak těch kostí velká hromada, a z těch kostí udělal bůh člověka, aby psi měli svého boha, ke kterému se může čuchnout. A protože je člověk udělán ze všech zvířecích kostí, jen ze psích ne, má vlastnosti všech zvířat: má sílu lva, pracovitost velblouda, lstivost kočky a velkodušnost koně, jen psí věrnost ne, jen psí věrnost ne!text: https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5059/Capek_Devatero-pohadek/2
audio: https://www.youtube.com/watch?v=bxqOqsCoP2s -
Říká se, že kdo poslouchá rádio, je ve styku se světem; ale zapomíná se, že kdo poslouchá rádio, je hlavně ve styku se svým domovem, protože sedí doma. Dříve lidé chodili z domu, aby někde něco slyšeli, buď muziku, nebo mnoho řečí; nyní budou chodit domů, aby něco slyšeli. Člověk bude sedět doma, aby byl ve styku se světem. Zavře se u sebe, aby si dal Řím nebo Londýn. Půjde sám k sobě na přednášku. Sundá si límec, aby byl v opeře. Hrozí nám propuknutí nebývalých domácích ctností. Nastane veliké stěhování k domácím krbům. Svět se trochu změní.
Ale sedí-li váš bližní se sluchátky na uších, nedívejte se na něho; ponechte ho jeho tichému vytržení. Nejprve vypadá velmi vážně a soustředěně; pak začne dávat nohou takt k nějaké muzice, jíž neslyšíte; nebo počne oběma rukama dirigovat neviditelný orchestr; usmívá se slastně nebo se slavnostně chmuří; nebo mu něco vjede do nohou a on se jme poskakovat v záchvatu němého a samotářského tance. Je to trochu příšerný pohled. Připomíná to Macbetha, jenž sám mezi všemi přítomnými vidí ducha Bancova. Máte stálý dojem blázna, ovšem tichého, dokonce velmi tichého. Odejděme po špičkách.
Říkám, něco na tom je.
-
Novoty. Pro většinu čtenářů leží v tomto slově představa něčeho nepřirozeného, umělého a násilného, kdežto vše staré a prapůvodní je eo ipso přirozené. Například není pochyby, že telefon je nepřirozený. Dnes toho už necítíte; ale připomeňte si své první utkání a zápas s ním: bylo to děsné. Chrčel a neslyšel; marně jste křičeli a tloukli do skříňky; čím více jste křičeli, tím hůře se věc utvářela. Konečně jste jej opustili, zlomeni na duchu i na těle. Je tomu dávno.
Od té doby jste vynalezli, jak s ním jednati. Byla to řada drobných vynálezů, na které jste byli skoro tak pyšni jako Bell a Edison na svoje. I vy jste vynalezli telefon. – Věci se mohou zdát nepřirozené, ale vynalézání není nepřirozené; naopak, vynalézání je sama příroda v člověku, sama spontánnost a energie života.
Novota, nová věc, je ovšem něco nepřirozeného; ale vynalézati, spolutvořiti, spoluobjevovati novotu, tato činnost je nekonečně přirozená. A já, čtenáři, jsem nemyslel na telefon; myslel jsem na nové myšlenky, nové proudy a nové umění. I tu, čtenáři, je zbytečno křičeti a tlouci pěstí na tyto pro tebe tak cizí, nepřirozené a nepoddajné věci. Čím více křičíš, tím hůře se věc utváří. Novoty je možno jen vynalézati. Novota se obrací na tvou činnou a spontánní stránku. Není pouhou věcí, nýbrž činností. Na tobě jest, abys se jí chopil; pak pocítíš, že je stejně přirozená jako tep srdce, růst květiny, práce na poli a hra dítěte. -
“Vás tedy upoutaly i naše dějiny,” zvolal jsem radostně.
“Zajisté, pane,” odtušil Mlok. “Zejména pohroma bělohorská a třistaletá poroba. Četl jsem o nich velmi mnoho v této knize. Jste zajisté velmi hrdi na svou třistaletou porobu. Byla to veliká doba, pane.”
“Ano, těžká doba,” přitakal jsem. “Doba útisku a hoře.”
“A úpěli jste?” ptal se náš přítel s dychtivým zájmem.
“Úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů.”
“To jsem rád,” oddechl si Mlok. “V mé knize to právě tak stojí. Jsem velmi potěšen, že to jest pravda. Je to výtečná kniha, pane, lepší než Geometrie pro vyšší třídy škol středních. Rád bych jednou stanul na památném místě, kde byli popraveni čeští páni, jakož i na jiných slavných místech krutého bezpráví.”
“Měl byste se k nám podívat,” navrhl jsem mu srdečně.
“Děkuji za laskavé pozvání,” klaněl se Mlok. “Bohužel nejsem tak dalece ve svých krocích volen...”
“My bychom vás koupili,” zvolal jsem. “Chci říci, snad bychom národní sbírkou mohli opatřiti prostředky, jež by vám umožnily...”
“Nejvroucnější díky,” mumlal náš přítel zřejmě dojat.https://www.kapkacapka.cz/2017/02/nas-pritel-na-ostrovech-galapagos.html
-
„Ty, Josef,“ začal autor, „já bych měl myšlenku na hru.“
„Jakou,“ bručel malíř (opravdu bručel, neboť držel přitom v ústech štětec).
Autor mu to řekl tak stručně, jak to šlo.
„Tak to napiš,“ děl malíř, aniž vyndal štětec z úst a přestal natírat plátno. Bylo to až urážlivě lhostejné.
„Ale já nevím,“ řekl autor, „jak mám ty umělé dělníky nazvat. Řekl bych jim laboři, ale připadá mně to nějak papírové.“
„Tak jim řekni roboti,“ mumlal malíř se štětcem v ústech a maloval dál.Lidové noviny, 24.12.1933
#KarelCapek #Capek #JosefCapek #RUR #robot #RossumsUniversalRobots
-
T.G.M.: "Máme už několik set mezinárodních a světových institucí vědeckých, právních, sociálních a tak dále – ano, i sport je dnes světový. Vidět, že národy počínají pochopovat to nejhlavnější, že nutná vzájemnost se dá uskutečňovat prostředky mírnými a rozumnými, nenásilně, federací, organizací samostatných států a národů.
[...]
Vzpomínám si, k čemu došel Napoleon na Svaté Heleně: že v Evropě už nebude možná jiná rovnováha než spolek národů. Že prý byl nucen Evropu zkrotit zbraněmi, ale dnes musí být přesvědčena; není důvodů, aby se mezi národy udržovala nenávist... Nu, myslím si: kolik Napoleonů a Napoleonků bude muset ještě přijít k rozumu?https://www.kapkacapka.cz/2022/03/dejiny-svet.html
#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #HovorysTGM
-
Helena Čapková: Josef i Karel viděli dál do budoucnosti než jiní. Měli hrozivé předtuchy i jasná vidění toho, jakým utrpením bude muset lidstvo projít. „Bude se zabíjet a bude se umírat. Schyluje se k páchání nesmírných krutostí a zrůdností proti lidskosti...“ Malováním a psaním se snažili nejprve upozornit svět na blížící se fašistickou hrozbu, vyburcovat vlivné evropské politiky, aby spojili síly proti největšímu zlu, jaké tu kdy v historii bylo. Marně.
Karel šílenému Hitlerovu řádění unikl. „Nesnesl bych,“ přiznal, „aby do mě gestapáci bušili obušky. Mám přece nemocný hřbet.“ Před Vánoci 1938 dostal zápal plic a na Boží hod zemřel.Helena Čapková. Moji milí bratři. Praha: Československý spisovatel, 1962. Vzpomínky (Československý spisovatel).
Poslechněte si: https://www.mujrozhlas.cz/osudove-zeny/byla-mimoradne-statecna-moralne-pevna-zustala-vsak-ve-stinu-slavnejsich-bratru-osudove
#HelenaCapkova #Mojimilibratri #JosefCapek #KarelCapek #Capek
-
Mužnost (a hrdinství) v literatuře předpokládá pevnou tabuli mravních a společenských hodnot, předpokládá určitý obecně platný ideál, jaký má být pravý a celý muž nebo hrdina. Nemáme takového obecného ideálu; něco jiného je pravou mužností pro člověka smýšlejícího revolučně nežli pro ducha konzervativního. Pro jednoho je střízlivá skepse projevem mužné zralosti, zatímco pro druhého je typickou malodušností; pro jednoho je humanista nebo pacifista bojovníkem, kdežto v očích druhého je neomluvitelným zbabělcem a měkkýšem. Kde není společných a nesporně uznávaných mravních měřítek, tam nemá literatura látky, ze které by mohla udělat pravé muže a hrdiny.
Příspěvek v Anketě Literatura a mužnost. Přítomnost, 7. července 1937, str. 424. Dostupné zde: https://pritomnost.cz/archiv/cz/1937/1937_7_7.pdf
#KarelCapek #Capek #Pritomnost #Casopispritomnost #literatura #muznost