#capek — Public Fediverse posts
Live and recent posts from across the Fediverse tagged #capek, aggregated by home.social.
-
Když člověk jede poprvé v životě za hranice své vlasti, cítí především strach z toho neznáma, do kterého se vrhá, ale nedává to příliš najevo. Za druhé cítí ohromnou odvahu k dobrodružství, pýchu dobyvatele a statečnost objevitelskou; má v sobě malou dušičku, ale nesmírně jaksi načepýřenou a nadouvající se téměř bolestně. Abyste věděli, já jedu do širého a cizího světa; já nejsem jen tak někdo, nýbrž veliký dobrodruh.
A když člověk takto jede podesáté nebo podvacáté, stáhne si cestovní čepici do očí, založí ruce a oddává se jakémusi sebelitování. Bože, jaká otrava, jaká obtíž! Zas abych se tloukl po všech čertech a ďáblech, měl nepříjemnosti s celníky, musil měnit peníze a hledal nocleh v hotelu, který neznám. Čerchmant mi byl dlužen tuhle cestu atd. atd.
[...]
A tak je to se vším, krom narození a smrti; to oboje má člověk, bohudík, odbyto hned napoprvé. V tom pak je celá rovnováha a vyváženost života: že totéž, co jedna část lidí dělá poprvé, s objevitelským zápalem a úžasem, druhá část dělá posté, zamlkle, nerada a s rutinou starého návyku. Svět, ve kterém by se dělalo všechno poprvé, by byl krásný a bláznivý; svět složený z věcí dělaných posté by byl omrzelý, věčně stejný a téměř rozumný. Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé, a cokoliv vyslovuje, říká to prvně, co svět světem stojí. -
Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá: “Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá: “Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: “To se ví!”
Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo: “Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat. Řeknete si, že s takovou sebrankou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel.
K večeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho –
-
Dobří lidé, nedovedu si představiti, co by bylo z vás, co by bylo ze mne, kdybychom se zrodili a od malička žili v žalostné bídě dejme tomu na Popelkách. Kde by se v nás nabraly ušlechtilé zásady, důvěra ve společnost, sebeúcta a všechno to pěkné a lidské, co nás šlechtí. A kdyby si ty děti neodnesly z domova docela žádné mravní zkázy, odnesou si dvoje: nenávist a bídu.